„Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš.“ Řekl Lev Nikolajevič Tolstoj. Opět jsem se nechala inspirovat velkými mysliteli a zamyslela se nad situací, kterou já sama v poslední době prožívám.

Jak bylo už řečeno, že falešný přítel je horší než nepřítel, něco na tom jistě bude. Zvlášť, když se právě mezi Vámi a Vaším přítelem něco děje, každý Vás na to upozorňuje, říká, ať si dáte pozor, ale Vás to stejně nenapadne. A nenapadne... Až když je pozdě.

O čem je řeč? O zradě, o falešném příteli, který byl ještě před pár dny tím nejlepším ve Vašem životě a ten, kterému jste mohli svěřit všechno, protože před pravým přítelem se nemusíte bát myslet nahlas. A i proto rána, kterou zasadil přítel, se nehojí.

Kdysi jsem měla téměř všechno, co pravé přátelství může nabídnout. Měla... Pak přišel den, kdy se všechno změnilo v pravý opak a já začala mít obavy o to, že už to nikdy nebude jako dřív. A dnes si říkám, že ty obavy byly na místě.

Láska a přátelství nikdy nezklame, zklame vždy člověk. Proto jsem se rozhodla, že nebudu odsuzovat samé přátelství, lásku a další k životu neodmyslitelné „věci“, protože ony za nic nemůžou. Proč nadáváme na lásku, že je hloupá, proč nadáváme na přátelství, že je k ničemu? A proč se nepodíváme kolem sebe a neřekneme si, že by to přeci jenom bylli lidé? Že právě kvůli nim se to celé děje? Už Vás někdy zklamala láska jako cit? Ne, pouze člověk, ke kterému Váš cit vzplanul.

Hodně štěstí,
Lorelei