Hrozně dávno a v předaleké galaxii byl hustý les a večer a Hlavní Hrdina zvaný Ivan seděl u narychlo udělaného ohniště se svým druhem ve zbrani trpaslíkem Dhuyduganou Lassiosonem. Zrovna pojídali maso z Dyyyga, což je skoro jelen (a kterého ulovil sám Hlavní Hrdina zvaný Ivan), když se poprvé ozval ten zvuk.
Dhuydugana Lassioson vyskočil.
Dhuydugana Lassioson: „Pocem vodporná zrůdo, sežeru tvoje srdce!!“
Chvíli bylo ticho. Bylo možné, že TO trpaslík zastrašil a Ivan by se tomu vůbec nedivil. Jeho přítel vypadal děsivě. Víc než to. Byl holohlavý a celou hlavu mu pokrývalo tetování, jež mělo původně vyobrazovat všechny obludy, monstra, pekelníky, nemrtvé a zrůdy, co trpaslík zabil, nicméně těch už bylo tolik, že se jejich obrazy vzájemně překrývaly, a tak to spíše vypadalo jako vyobrazení černočerné noci. Jako většina trpaslíků byl i on malý a robustní a měl dlouhý a hustý plnovous. Z jeho rudých očí vyzařovalo naprosté šílenství.
Hlavní Hrdina Ivan vypadal jako hlavní hrdina. Svaly, světlé vlasy, modrošedé oči, tohle všechno. Vyzařoval z něho klid a mír, ale pochopitelně uměl bojovat. A jak. Ivan byl nejlepší šermíř v okolí. V království. V císařství. Na světě. V galaxii. Všude. Taky byl vysoce úspěšný u žen, byl skvělý diplomat i milenec. Borec. Král. Bylo by naprosto spravedlivé, kdyby mu postavili sochu v hlavním městě nebo tak něco.
Ale on tady zatím seděl. Ozval se ten zvuk a trpaslík vyskočil a zařval: „Pocem vodporná zrůdo, sežeru tvoje srdce!!“, což bylo v pořádku. Ivan byl hlavní hrdina, takže neznal strach, ale přesto cítil určité napětí.
Trpaslík (Dhuydugana Lassioson) nějakou dobu stál a třpytil se ve světle ohně, děsivý a nesmrtelný. Potom se zase posadil a ukousnul si pořádný kus masa z Dyyyga.
Plameny ohně tančily, tančily plameny ohně. Tančily jako tanečnice, možná lépe. Plameny ohně tančily pod oblohou plnou hvězd, tam tančily ohnivé plameny.
„Na mě si vyskakovat nebudou, na mě ne. Ti říkám, mě nedostanou,“ zachmuřil se trpaslík.
„Nedostanou, Dhugu, já vím, že ne.“
(Snad jste si nemysleli, že Hlavní postava bude nazývat trpaslíka jeho celým jménem… kor když to píšu já)
„Bych jim zabil matky.“
„Pochopitelně.“
A pak se to ozvalo znova a ze křoví vylezli tři skřeti. Skřeti měli v rukách černé šavle, skřeti byli otrhaní a špinaví, skřeti byli zlí a nemilosrdní. Řvali a pochichtávali se, slintali a ukazovali žluté zuby.
Trpaslík vyskočil.
„Uáááááááá uááááááá uáááááá,“ zařval svůj válečný pokřik.
Ivan vyskočil.
„For freedom and justice,“ zařval svůj válečný pokřik.
Skřeti odhodili zbraně.
„Přicházíme v míru,“ zachrochtal první.
„Nechceme bojovat,“ potáhl druhý.
To Ivana i Dhuydugana Lassiosona překvapilo. Jednak to, že tak přirozeně zlá stvoření jako jsou skřeti nechcou bojovat, jednak to, že umí mluvit.
„Ne? Hmm, proč?“ zeptal se Ivan (od přírody zvědavý).
Jeden ze skřetů vystoupil z řady.
„Víte…“ začal, ale Ivan (och, tak mužný, och, tak dominantní) ho přerušil.
„Ty seš vůdce?“
Skřet se plácnul do čela.
„Och, jsem to ale buran… omlouvám se. Jmenuji se Václav a toto jsou moji Hoši.“
„Co?“
„Moji Hoši, tihle dva za mnou.“
„Ne, ne, to s tím jménem.“
„Václav.“
„Ále hovno.“
„Promiňte?“
„Jak se může skřet jmenovat Václav?“
„Po dědovi.“
„Ježíši Kriste.“
(Ano, i hrozně dávno a v předaleké galaxii byl Ježíš Kristus)
„A jak se jmenuje tvůj táta?“
„Samuel. A nejmenuje, jmenoval. Už je po smrti.“
„Hmm.“
Skřet Václav se celý třásl.
„Za čtyři dny to bude osm let.“
„Hmm.“
Chvíli bylo ticho. Potom se Ivan zeptal:
„No a proč teda jste sem přišli?“
Václav se začal přehrabovat v kapsách. Vytáhnul malou kartičku a ukázal ji Ivanovi.
„Víte, tento les patří pod CHKO Dračí Ďura a my jsme jeho správci. No a problém je v tom vašem ohništi. Tohle si tady nesmíte dovolovat.“
„Takže?“
„Takže to máte za pětikilo každý.“
„A doprdele.“
„No a taky jste zabili Dyyyga, který je taktéž chráněný. Tedy to máme další dva litry.“
Hlavní Hrdina Ivan se zahanbeně díval do země.