Poprvé, když jsem ucítila to Něco!
Cesty vlakem ze školy domů, ty nudné a zdlouhavé cesty, kdy myslíte jen na to, abyste už byli doma, ale zároveň se tam netěšíte, protože se budete muset učit. Právě tyto cesty skončily jednoho krásného dne.
Den, zdál se obyčejný jako vždy a přeci jen na jeho konci čekalo něco neobyčejného! Poprvé jsem ho viděla. Jen tam tak seděl s přáteli, povídal si s nimi, smáli se. Pro něho nic nového, ale pro mě ano. Jak jsem ho viděla, ucítila jsem poprvé něco, něco…Ano, právě to Něco! Vždy, když jsme měli společnou cestu, sledovala jsem ho a užívala si jeho přítomnosti. Když však ve vlaku nebyl, toužila jsem ho vidět. Jenže s ním pořád a stále seděla ta blondýnka! Můj strach mi tak nedovolil jít blíž, oslovit ho. Až zjištění jeho čísla mi pomohlo se s ním sblížit. Psali jsme si a byly to moc pěkné sms-ky. Vídali jsme se ve vlaku, ale i v kině, na plese, v čajovně. Prostě jsme spolu prožili pár chvil a já při nich vždy cítila to něco, co ještě nikdy. Začínal jsem ho chtít mít blíž než doposud. Jenže on odmítl s tím, že budeme dále kamarádi.
Je to tak. Je to možná škoda, možná je to dobře. Každopádně s tím už asi nic neudělám. Ale jsem za tuhle zkušenost ráda, protože jsem poznala to něco, co člověk cítí, když je mu s někým moc dobře. A i když se teď, po nějakém půlroce občas vidíme, stále cítím to velké Něco a je to sakra hezký pocit!