První záchvěv samoty

A tak tu sedím
v mezipatře lidských osudů
hřích vábí utajeným hledím
douškem posledním.

Společnost mi činí
starý dřevěný stůl
jenž nechá opřít hlavu
abych vteřinu spočinul.

Ráno se vydám
na kroky příštích cest
opustím tebe i tebe
pak semínko vzklíčí pro bolest.

Pak semínko vzklíčí pro bolest
opředeno bodláčím
dostal jsem srdce z vosku
jen pro něj žít nestačí.