„Ještě si potáhni!“ Cpal ruku se sklem před obličej kamaráda. „Ty vole, já už nechcu!“ Z gauče se ozval smích. Dívka si lila červené víno z láhve do pusy. Ležela na zádech a snažila se trefit do úst. Jenomže se pořád bláznovsky smála a zavírala pusu. Víno jí stékalo po krku a vsakovalo se do pohovky. Oba mladíci se tomu smáli. Byla to náramná legrace.
„Kolik je hodin?“ zeptal se tmavovlasý kluk. „Co já vím?“ ozval se jeho kámoš. Právě rozhazoval arašídy po celém pokoji. „Ser na čas, čas ne-e-xis-tu-je!“ zařval zničehonic a vymrštil se na nohy. Ze zdi strhl nástěnné hodiny a s nimi běžel k oknu. Otevřel ho. Pohlédl z čtvrtého patra do tmy noci. Byly asi tři hodiny ráno. Venku chlad a ticho. Naklonil se přes parapet a plivl. Zasmál se tomu. Plivl asi ještě dvakrát a pak vyhodil hodiny na ulici. Dole na trávě to jen tak trochu bouchlo.
„Vyhodíme čas!“ zaradovala se dívka a s velkou námahou se hrabala na nohy. Chňapla budík ze stolku a odepnula si náramkové hodinky. Postavila se doprostřed místnosti, pravou nohou předkročila, zaujala postoj střelce šipek. Stála naproti otevřenému oknu, smála se, celá se při tom třásla. Nejprve hodila budíkem. Bavil ji ten pohled, kdy předmět zmizel ve tmě a propadl se kamsi do neznáma. Poskočila si radostí a chystala se k dalšímu hodu. Za budíkem letěly její náramkové hodinky za čtyři tisíce. Měla je asi půl roku.
Světlovlasý hoch nechtěl být jistě pozadu. Motal se po bytě a hledal cokoli, co by měřilo čas. Našel v ložnici ještě jeden budík a kukačky v kuchyni. Svůj lup si postavil na parapet v obývacím pokoji a vrátil se do kuchyně ještě pro malý radiobudík s podsvíceným LCD displejem. Všechno to postupně vyházel z okna a zažíval při tom něco jako extázi. Nekončící svobodu. Tmavovlasý kluk mezitím našel kalendář a strhl ho ze stěny. „K čemu je nám datum? Sereme na něho!“ Zakřičel radostně a mrštil kalendářem směrem k oknu.
Celí rozjaření, opojení vínem a marihuanou poskakovali po pokoji jako nějací indiáni kolem ohně. Pak někoho napadlo vyhodit také DVD přehrávač a mikrovlnou troubu, na nichž zeleně svítil čas. Měli štěstí, že ve tři hodiny ráno nikdo nevenčil pod okny baráku psa. Nebo jinak, to štěstí měli spíš pejskaři, mládeži nahoře v bytě to bylo jedno. Všechny ty měřiče času vyhazovali jako smyslů a rozumu zbavení oknem. Když už v bytě nebylo nic, co by ukazovalo čas nebo datum, popadali celí udýchaní na koberec jako běžci po pětikilometrovém závodě. Ráno je probudila domovnice v závěsu s policií.