Vlna retra, kterou v roce 2001 odstartovalo vydání dlouho hrající placky new yorské, do té doby, undergroundové kapely The Strokes – Is this it?, je již za svým horizontem. Ze Strokes se staly hvězdy, z retra mainstream a obchody s oblečením z druhé ruky praskaly ve švech. Dnes už tento „chaos kolem kytar“ chladne. Není se čemu divit, v Anglii se během posledních dvou let urodilo víc kytarových kapel, které je nebezpečně nesnadné rozeznat jednu od druhé, než koláčku cookies a chlapců jménem James. Jistě, tento upršený ostrov je a vždy bude kolébkou mainstreamu kytarové hudby, ale jak se říká - čeho je příliš…
Co to vůbec je - RETRO? Asi jste viděli pár klipů, fotek, či jste četli lepší nebo horší článek ve vašem oblíbeném Life stylovém (MAGA)zínu, ale většina o retru jako takovém, nic neví. Retro je především vzpoura proti konvencím, předkládaným po celé věky mladým. Kluci, kteří vyrostli u gramofonů svých otců, při skřípavém zvuku desek kapel jako The Clash, Led Zeppelin, Velvet Underground, The Doors, Ramones či u masturbačních melodií songů Jimino Hendrixe, začali čím dál častěji setrvávat v garážích a zkoušet hrát melodie podobné těm naposlouchaným. Nutno podotknout že devadesáté léta byly pro rock´n´ roll asi nejkrušnější. Cobain byl zavražděn, rozpadly se legendy jako Pixies, sonic youth, Joy division (ale, bohudík, ne na dlouho:o)). Ke slovu se dostali páni Djové a diskotéky po celém světě hrály makarenu. Každý se chtěl stát Djem nebo aspoň mít jednoho v rodině. Metal plodil perly jednu za druhou a rokenroll se krčil kdesi v klubech a garážích.
Najednou si parta kluků z prestižní new yorské univerzity umanula, že nahrají desku.
Is this it? vyvolala takový rozruch, který v SONY BMG snad nikdo nečekal. Jejich polámaná image štamgastů odvedle z hospody zabrala, jako červená na býka z Cabo de Palos. Jejich manšestrové saka chtěl najednou nosit každý senzitivní teenager, prahnoucí po změně. Nutno říct, že Is this it? touto změnou opravdu bylo. Ze Strokes se staly přes noc hvězdy a Is this it? obletělo svět. Sami o sobě prezentují sebevražednou image týpků, pro které je přednější rokenroll, trochu koksu, děvky na pokoji a spousta chlastu, než prachy z reklamy nebo koncertů na stadionech. Ale i na to ovšem došlo (bohužel, bohudík ).
Tak či tak, po jejich debutu se začaly podobné kapely rodit, jako houby po vydatném severoanglickém dešti. Za všechny budu jmenovat snad ty nejvíce profláklé: Interpol, Franz Ferdinand, The Hives, The Libertines, Arctic Monkeys, The Killers, Hot hot heat, The subways, Kill boy kill, Panic! at the disco, Mew ( ortodoxní prominou), Kaiser chiefs.
Otravovat vás teorií rozdělení této vlny na ostrovní a americkou substanci vás rozhodně nebudu, je už pozdě a pálí mě oči, pro opravdu otrlé zájemce budu k dispozici o přestávkách.
Jisté ovšem je, že ten, koho retro za koule nechytilo do teď, těžko bude něco dohánět. I když „THE END HAS NO END“, takže kdo ví.