Dan Dandy DrechslerDandy mnoho let aktivně hrál na didgeridoo, didgeridoo vyráběl a učil hru na didgeridoo. Pak se na pár let odmlčel a nyní se zase vrací na scénu - především jako výrobce didgeridoo. Hodně lidí na něj možná zapomnělo a hodně ho nejspíš ani neznalo, takže si připomeneme jeho didgeridoo cestu se všemi zákruty a přestávkami. A zeptáme se také co nám prozradí o svých didgeridoo plánech.

Na začátek možná trochu neobvyklá otázka, ale co to Dandy ve jméně?

Dandy je už dlouhá léta moje přezdívka a spousta známých a kamarádů mě zná jenom jako Dandyho. Několik situací, kdy mělo pár lidí problém se jménem Drechsler mě postrčilo k tomu, abych přezdívku zařadil do jména a usnadnil svojí identifikaci…

Ty a didgeridoo? Jak to vlastně začalo?

V roce 1995 jsem byl služebně na Slovensku v Košicích, kam jezdím i soukromě, protože tam mám kořeny a pochází odtud má rodina. Po práci jsem si vyrazil do čajovny a tam jsem poprvé uviděl a uslyšel didgeridoo. Na schodech před vchodem seděl dlouhovlasej hubeňour a hrál na pomalovanou věc. Úplně mě to dostalo, zůstal jsem jak přikovanej, zíral a poslouchal jsem. Když dohrál tak jsem se zmohl jen na představení a to, že tu věc musím mít a naučit se na ní hrát.
Řekl mi, že je to vlastně dutá větev a jmenuje se didgeridoo, a že pochází z Austrálie. Sám byl začátečník, ale říkal, že v čajovně dělá chlapík co na didge válí a mohl by mě to naučit. Hned jsem chtěl vědět, kdo to je a rozběhnout se za ním, ale měl jsem smůlu, ten den měl zrovna volno a já si musel naplánovat setkání na příští večer.
Další den jsem se vydal do čajovny, kde už na mě hráč a učitel na didgeridoo v jedné osobě čekal. Proběhlo to asi takhle. „Á sevas… Ja som Robo a ty ten čehúň co chce hrát na didge… No mám zrovna moc práce, tak ti ukážu jak se do toho fouká a můžeš to zkusit“. Chtěl jsem se vrhnout na didge co měl opřené o zeď, ale hned mě zastavil a řekl, že je kámoše, originál z Austrálie a na něj hrát nebudu. Odmontoval trubku od vysavače, vyklepal z ní asi kilo bordelu a podal mi „nástroj“. A tak to všechno začalo.

A co bylo dál?

Robo mě ten večer naučil pár základních technik a ukázal co a jak mám zkoušet do trubky i na sucho – jen prskat, hejbat tvářema a rty. Pak se dal do vysvětlování cirkulačního dýchání a tady malinko mé nadšení z nástroje polevilo, ale řekl jsem si, že to nevzdám a tak to i bylo. Za dva dny jsem se vrátil domů, koupil si ve stavebninách plastovou trubku a denně jsem po práci trénoval tak půl hodiny a po deseti dnech už jsem zvládl cirkulační dýchání. Volal jsem hned Robovi na Slovensko, abych se pochlubil a zeptal se na další kroky pro můj trénink a taky jsem si objednal své první didge, které vyrobil další náš kamarád Rado, který už hezkých pár let žije v Austrálii. Zhruba za tři týdny jsem jel znovu služebně do Košic a tam na mě čekalo mé didgeridoo a další lekce od Roba.
Chtěl bych se zde zmínit, že Robo Zajac je vystudovaný filozof a živí se jako instruktor ve svářečské škole. Také je skvělý čajman a multi instrumentalista. Naučil mě spoustu věcí a nejen o didgeridoo, ale o hudbě, jejím poslechu a vnímání, také mi dal hodně co se týče tradičního australského pojetí didgeridoo. Časem mě inspiroval a motivoval k pořádání přednášek a seminářů. Dodnes jsme kamarádi a vídáme se jak to jde a pořád si máme co říci k dýčkům a muzice.

vyroba didgeridoo
Trvalo dlouho, než si mohl říci, že dobře hraješ a děláš muziku?

No já jsem si to myslel už po prvním měsíci, ale opravdoví muzikanti mě vyvedli vždycky z omylu a to trvalo více jak rok. Nebyl problém vydávat zvuky, cirkulačně dýchat, tvořit „skladby“, ale rytmika a její udržení silně zaostávalo. Tady mi zase hodně pomohl kytarista a bubínkář Ondra Dědič, se kterým jsem hrál a měli jsme secvičený asi hodinový program. Cepoval mě a cepoval. Poslouchal jsem také hodně didge muziky kvůli inspiraci a rytmice. Byla to i doba, kdy jsem začal hrát a vystupovat veřejně s Ondrou, ale i sólově v čajovnách, klubech, školách - od prvního fouknutí uběhly skoro dva roky.
Dál mě také hodně ovlivňoval Robo a stále měl pro mě něco nového co se vázalo k didgeridoo. Hodně mě obohatil při společném hraní. Také mě hodně inspirovalo didgeridoo australského hráče Davida Hudsona.

V té době jsi už i vyráběl nástroje?

Dýčka jsem ještě nevyráběl. První opustilo mojí dílnu na jaře v roce 1997. Ze začátku mě ani nenapadlo, že bych vyráběl dýčka. Měl jsem spoustu jiných zájmů a bavilo mě hlavně hraní. Byla docela sranda, když jsem chodil po ulicích a přes rameno jsem měl v obalu nástroj a lidi se pořád ptali jestli mám prut na ryby nebo tága, nebo nějakou zbraň. Impuls k výrobě jsem dostal od kamarádů a návštěvníků koncertů, které didge zasáhlo stejně jako kdysi mě. Ptali se jestli si můžou u mě nástroj koupit nebo jinak objednat. Rado na Slovensku moc nestíhal a já jako kluk z vesnice a vlastní dílnou jsem se pustil do prvních experimentů.
Nejdřív mě Rado nakrmil spoustou technických rad – jaké dřevo, jak půlit, jak dlabat, jak tlusté stěny, čím lepit, čím lakovat atp. Ještě jsem neměl ponětí nic o správném tvaru dutiny a to jak můžu prostřednictvím dutiny ovlivnit výsledný zvuk a kvalitu nástroje. K tomu jsem se doexperimentoval. Na prvních asi čtyřech nástrojích jsem si opekl buřty, ale pak už se to začalo lepšit a někde kolem první desítky už didge hrálo dobře.
Další zlom přišel, když jsme se seznámili s Honzou Vlachem a začali jsme si vyměňovat zkušenosti, dělat spolu a experimentovat se dřevem, s vnitřním profilem nástroje, ale i s opracováním a povrchovou úpravou - zkoušeli jsme a hledali vhodné laky, barvy atp.. Tady už to šlo docela rychle kupředu a rozdíl v kvalitě proti prvním nástrojům byl obrovský. Po pár letech jsem se dopracoval k tomu, že už jsem dopředu věděl jaký konkrétní nástroj jdu vyrábět a to včetně ladění.

didgeridoo workshopHrál si a vyráběl. Bylo to vyvážené nebo si se začal k něčemu více klonit?

No myslím, že asi tak do roku 2000 jsem více hrál. Dělal jsem si zároveň promo jako výrobce a všechno se mi dařilo celkem rozumně skloubit. Rokem 2000 jsem odstartoval éru seminářů a workshopů a to dosti intenzivně. Zažil jsem i roky, kdy jsem byl co měsíc minimálně dva víkendy mimo domov – semináře, koncerty, přednášky, soukromá výuka hry. Díky seminářům začalo přibývat více zájemců o nástroj a moje aktivity se více přesouvaly k výrobě, ale hraní jsem na hřebík nepověsil, pořád to byla životní nutnost a také velká reklama.
Jen jsem se jako hráč zasekl a moc nešel kupředu. Poprvé jsem si to uvědomil, když jsem slyšel několik mých žáků, kteří se hře věnovali velmi intenzivně. Byli lepší – jako učitel jsem byl potěšen, ale jako hráč jsem dostal studenou sprchu. Do roku 2006 jsem dělal hlavně semináře a přednášky, vyráběl jsem a koncertoval velmi sporadicky. Super bylo, že moje žena Miruška mi ve všem pomáhala a táhla akce hlavně organizačně, protože já jsem lajdák a lenoch. Dobré bylo také to, že hodně kamarádů nám pomohlo v začátcích jak se zázemím tak organizačně.

Měl jsi ve výrobě a hraní dlouhou přestávku, co jí způsobilo?

U hraní to bylo to, že jsem se moc nevyvíjel a ani jsem se o to moc nesnažil, takže si to tak pozvolna umíralo. Semináře jsem zaměnil za sólo výuku, protože každý, kdo si ode mě vezme nástroj má automaticky nárok na půldenní výuku. No a se vším, tedy i s výrobou jsem skončil, když jsem odjel pracovně na několik let do Ruska. Teda není to úplně pravda, protože jsem si našel lidi co hráli na didge a já se s nimi víceméně pravidelně scházel a hrál jsem. Měl jsem i koncertík v jednom moskevském klubu.
Teď už zase funguju jako výrobce a chystám i nějaké koncerty, prostě proma není nikdy dost. Začal jsem více trénovat a po dlouhé době zase cítím, že se někam hnula moje hra, ale to budou muset posoudit posluchači.

Kolik nástrojů si asi tak vyrobil a kam všude se dostaly?

Skvělá otázka, na kterou by nejlépe odpověděla ženuška Miruška. Jak jsem řekl jsem lajdák a lenoch, ale Miruška vede pečlivou evidenci, i když ne od začátku, protože to jsme se ještě neznali. Mojí dílnu opustilo něco přes 300 nástrojů. Většina jich je v Česku a na Slovensku a další jsou v Německu, Francii, Irsku, Rusku, Spojených státech, Austrálii, Bahrajnu, Maďarsku a možná ještě někde jinde.
Nejzajímavější je ten v Austrálii. Daroval jsem ho na akci Touch and Taste Australia Clarencovi, domorodému tanečníkovi a hráči na didgeridoo.
didgeridoo vystava
Je něco co by sis chtěl kolem dýček splnit, nebo už si došel, kam si chtěl?

To je těžká otázka. Tak nejdřív to co jsem si splnil. V roce 2005 jsem měl ještě s dalšími hráči a výrobci výstavu nástrojů, která byla vůbec první výstavou didgeridoo v Česku. Příprava zabrala dva roky a vystavil jsem asi 35 nástrojů z celkových 50. Byl to můj sen a splnil jsem si ho i díky sochaři Šporgymu, který na tom makal se mnou. Dělal jsem i velké akce a poznal zajímavé lidi.
A kam chci dojít? Určitě mám před sebou hodně experimentování ve výrobě, což už i realizuji a zatím jsem nadšený. Chci více hrát. A nejvíc mi chybí to, že jsem ještě nenavštívil Austrálii, takže mám co dohánět.

Co dalšího ještě děláš, co máš rád?

Jsem vášnivý čajař už skoro 20 let. Vařím, piju, přednáším o čajích. Sem tam přeložím nějakou ruskou knihu. Se ženou provozujeme mezinárodní literárně-umělecký projekt Tolk.cz. Všechno mám jak na houpačce – nahoru dolu se spoustou změn. Tak a to už by mohlo stačit.

Dandy díky ti za rozhovor, ať se ti daří žít tvůj sen.

www.humany.cz