Zajímavosti

Jako tahle

Byla všechno co jsi chtěl. Nemůže uvěřit, že jsi odešel, stále čeká až se ráno vrátíš. Když vidí, že slunce stoupá směrem k ní. Řekni jí čeho chceš dosáhnout, udrží si to ve svém srdci.
Můžou si zítra vzít plány co jste měli, můžou si vzít hudbu, která nebyla nikdy hraná, všechny zničené sny, vzali všechno, vzali to pryč. Ale nikdy nemohou vzít včerejšek, můžou vzít budoucnost, kterou nikdy nepoznáte, můžou vzít místa, kam jste chtěli jít, vzali všechno, ale nemají včerejšek.

Začínám tam, kde končí slova… Mé jméno je hudba

Hledáš sám sebe v nepopsatelné směsi pocitů, dojmů, nálad, a přece máš pocit, že víš, kým nebo čím jsi. Vstáváš se zmatkem sprchujícím se v tvých myšlenkách svěcenou vodou, pracuješ pod nadvládou rutiny jdoucí ruku v ruce s nudou- a ty je jen pozoruješ, kam že si to dneska vyšláply a cítíš, že nikam ani nedohlédneš. Usínáš během dne v moři beznaděje s umělým úsměvem zrcadlícím se v tvojí tváři, jejíž tajemství neexistují. A nakonec usneš, aby ses mohl znovu vzbudit a bojovat sám se sebou ve válce s názvem život.

Monology srdce - Smíření

Jestliže mám hned na druhý den zapomenout na vše, co se stalo, nemá smíření pražádnou cenu. Jen dobrá paměť je dokáže pozvednout mezi ctnosti.

Monology srdce - Frustrace

Z každého vězení se dá při troše vůle uprchnout. Ale v zajetí vlastních myšlenek je člověk bezmocný.

ONA, ona a jejich konec

Ležela na tvrdém vyšisovaném koberci uprostřed místnosti. Pevně, skoro až křečovitě objímala svoje vlastní nohy, které se ve zkřížení dotýkaly její hrudi. Vlasy měla rozevláté a zcuchané v nevzhledném klubku, obličej vyděšený, zarudlý a flekatý. Z očí se jí linuly pomalé prameny hořkých slz symbolizující bolestivé zklamání.

Monology srdce - Bezstarostnost

Největší umění života spočívá v tom pamatovat si, že aspoň jednou do týdne musíme na něco zapomenout.

Bylo by hříchem nehřešit?

Každý ji chce mít, každý ji chce znát. Ach, jak je krásné - milovat. Pravda, je krásné někoho milovat, na nic jiného nemyslet a jen se nechat unášet na vlně lásky. Je to, ale vůbec to, co chceme? To, po čem toužíme? Každý má jinou představu o lásce, každý má jiné požadavky, či říkejme tomu nároky, které musí být v takové lásce obsaženy. V každém století a době ji lidé vnímali jinak. Mnohdy se musela skrývat, jindy se zase očekávalo, že se bude veřejně projevovat.

Stoprocentní lyžařka

Nejsem velikým milovníkem sportů. Samu sebe bych, co se pohybu týče, zhodnotila jako mrchu línou. Mou největší radostí je asi ležet v posteli a číst. Cokoli a kdykoli. Jedinou výjimku však tvoří lyžování. Tento úžasný zimní sport mě uchvátil v dětství a ono „opojení“ trvá dodnes. Nezapomenutelné jsou zážitky, kdy mě nebohý otec v roli vleku tahal po strmých kopcích na Kamionce. Dodnes nezapomenu jeho výraz naprostého zoufalství, když mě uřvanou a vzteklou vytahoval z mohutných závějí.

Kde skutečnost předčila fantazii

Kdo to nezažil, ten neuvěří. Ten pocit, kdy se vám do celého těla rozlije horká krev, ve vás probudí neskutečnou touhu. Srdce vám buší jako kostelní zvon. Vaše vědomí se toulá kdesi v meziplanetárních prostorách, ale vaše duše je stále přítomna. Cítíte se napnuti jako struna na houslích, která za chvíli praskne stejně jako vaše srdce, které buší čím dál tím rychleji. Nohy vám ztěžknou, ale po prvních krocích se cítíte tak lehce, jako byste měli vzlétnout.

Syndikovat obsah