Tohle počasí mu byl čert dlužen. Kdyby ho čekala alespoň vyhlídka na brzké zahřátí, ale ani v to nemohl doufat. Už byl vrchním velitelem nějakou tu dobu, aby věděl, že je tady zbytečný. Dosud neprohlédl záměr svého krále, který ho povolal do čela tohoto konvoje. Zdálo se jako by převáželi cenný náklad. Náklad, který měl být dobře střežen. Koutkem oka pohlédl na zástup lidí v otrhaných šatech, krčících se k sobě v záři pochodní.
Zdálo se, že tma houstne s každým jeho nádechem a vítr sílí s rostoucí tmou. Plán této cesty, byl již předem dán, a zdálo se, že na něm pracoval sám vrchní stratég. Proč však byla tato pouť tak důležitá, to nevěděl. Brodil se lesem už dobrou půlku dne, s několika dobře vycvičenými muži a hrstkou vězňů. On sám byl po zuby ozbrojen a připravený k činu. Dostal totiž varování, že si někdo zahrává se samotnou trpělivostí krále. Není to dávno, co se k panovníkovi donesly informace, že konvoje se stávají terčem útoků. Samozřejmě, posléze po vězních, které daný konvoj převážel, se slehla zem.
Svědkové, kteří daný střet přežili, vyprávěli o muži na černém koni, jehož umění boje se nedalo srovnat s žádným, které doposud viděli. Tento muž se dokázal postavit přesile bez špetky strachu. Mnozí z šlechty se začínali o sebe bát a jiní si mysleli, že je to jen přízrak fantazie.
On sám si byl jist, že ten záhadný muž je hrozbou. Viděl reálná zranění svých vojáků, kteří se setkali s jeho ostřím a posléze podali svá svědectví.
Chlad noci se mu zabodával do každého kousku těla a jen silou své vůle, zabraňoval jeho třesu. Projížděli tmou zatopeným lesem, když v dáli uviděl slabé světlo.
„Zajímavé.“ zamumlal. Byl si jist, že se nacházejí v samém nitru lesa. A přesto se zde vyskytuje prostorná a na pohled útulná dřevěnka. Pomalým tempem se k ní přibližovali a on byl stále odhodlanější navštívit zdejší obyvatele.
Přikázal tedy konvoji zastavit a sám sesedl ze svého mohutného hnědáka a rázným krokem vykročil ke dveřím. Napřáhl ruku a dunivě zabušil na dveře. Byla už opravdu velká tma, ale podle světla v oknech, byl ještě někdo vzhůru. V žaludku ucítil záchvěv podezření.
Po chvilce se dveře se zavrzáním otevřely a za nimi stála žena. Lahodné teplo se dotklo jeho tváře, ale on si toho ani nepovšiml. Všecka jeho pozornost směřovala na stvoření předním.
Ty oči. Ano. Ty oči byly první, co uviděl. Ořechové, stejně jako barva jejich vlasů. Byl v nich však zvláštní lesk, který se brzy vytratil. Štíhlou a řádně vyvinutou postavu obepínaly obyčejné šaty. Všiml si i dlouhých ladných paží, které se jemně dotýkaly boků.
„Co vás k nám přivádí, pane, v takovou dobu?“ promluvila na něj sametově čistým hlasem. Uvědomil si, že na ní civí s němým údivem, neschopen řeči.