KAPITOLA 1. – Setkání

Nedaleko tvojí postýlky, poblíž okna, tam v teploučku u radiátoru, právě tam má svůj pelíšek. Ptáš se kdo? Viď? Určitě nejsi sám, mě to také zajímalo, když mě o tom raráškovi babička vyprávěla. Byla jsem ještě malá holčička, možná v tvém věku, když jsem usínala v postýlce a najednou uviděla malá světýlka. Vylekala jsem se a běžela hledat pomoc u rodičů. Maminka mě pohladila a řekla, že se mi to zajisté jen zdálo. Brzy na to jsem jí usnula v náručí. Zdálo se mi o zemi, kde sluníčko nezapadá, a na stromech místo jablíček rostou kornouty se zmrzlinou. „Jé, jahodová, a tady je čokoládová a vanilková, mňam!“ volala jsem užasle. „Poběž, Míšo, dáme si ještě jednu!“ volala jsem na mou kamarádku. Vyšplhaly jsme na strom a už si dávaly zmrzlinu. Když už jsme jí obě měly plná bříška, skočila jsem dolů. Jenže Míše se při skoku zachytl svetr o větev, a tak zůstala vyset asi metr nad zemí. Dostala jsem obrovitánský strach. Co budeme dělat? „Pomooooc!!!“ začala Míša hulákat jako na lesy. Jenže v tu chvíli nikde nikdo, bohužel! „Doběhnu pro tatínka,“ napadlo mě. „Ale honem, nebo spadnu jako švestka a zlomím si nohu,“ řekla vylekaně Míša. Běžela jsem, co mi stačil dech … ale marně. V tom zazvonil budík a maminka už na mě volala z kuchyně: „Verunko, vstávej – škola volá!“ Tak jsem se jen tak překulila z jednoho boku na druhý a čekala, jestli se maminka ozve ještě jednou. To ráno se mi z pelechu vůbec, ale vůbec nechtělo. Za chvíli už mě ale někdo lechtal po noze. Začala jsem se smát. Byla to moje malá sestřička. Protáhla jsem se a utíkala se do koupelny umýt. V kuchyni už vonělo čerstvé pečivo a připraven byl i zelený čaj. „Odpoledne tě v družince vyzvedne babička,“ povídá mi mamka. „Musíme jet s tatínkem ještě něco zařídit do Pardubic. Prý půjdete někam do cukrárny. Tak vezmi babičku tam, jak to máš ráda. Minule tam měli výborné cukroví nebo si dejte zmrzku, dokud je ještě teplo.“ „Jasně mami, nejsem už přeci malá,“ pohotově jsem odvětila. Pak už jsem si to sypala směr autobusová zastávka. V autobuse na mě čekala kamarádka Anetka, která se mnou vždycky jezdí. Je sice mladší, ale mám jí moc ráda. Užijeme si spolu spoustu legrace. Děláme si srandu z našeho oblečení nebo z toho, že bydlíme vedle sebe v popelnici… Taky už jsme se naučili jezdit ve stoje a bez držení, ale párkrát už nám za to někteří lidé vynadali. Prý je to nebezpečné. „Ahoooj, Anýýý! Jak se daří? Co ségry?“ „Čusík,“ vítá mě radostně kámoška, „v pohodě, ségry včera odjeli k babičce i s mamkou, takže docela klid.“ „Ty jo, a to seš doma jen ty a taťka?“ ptám se jí. „No jasný, máme bojovku! Kdo přežije, vyhraje!“ Obě se začneme hlasitě smát. „To mě dneska hlídá babička, tak to bude taky veselo. Půjdeme do cukrárny. Asi si dám laskonku, tu miluju,“ pokračuji v našem rozhovoru. Konečně se autobus blíží k nemocnici. Další zastávku vystupujeme! Hurááá! Už mě to v tom autobuse přestává bavit. Staří lidé se derou ven a my se jen tak tak uhýbáme, aby nás nesmetli s sebou. „Do kolika dneska máš?“ ptám se Anetky. „Do jedný, pak mám oběd, do družiny nejdu, přijede pro mě taťka autem.“ „Aha, to je škoda. Chtěla jsem ti ještě popovídat, co se mi večer přihodilo.“ „Fakt? Co?“ Ptala se nedočkavě kamarádka. „Necháme to na jindy, teď už nemáme čas. Jak říká mamka – škola volá.“ Řekla jsem rozumně.