Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to. Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě. Tato slova se mi vryla na mysl, když jsem odložila dnešní noviny. Ostatně samotné titulky mluvily za vše: Šéf nechtěl propouštět-zastřelil se, Panika v chrámu-197 obětí, Neonacisté provokovali na židovské oslavě. Musím podotknout, že toto je jen menší výčet toho, co jsem si dnes v tisku přečetla.
Mezi současnými lidmi dnes konvenuje jakási představa o tom, že každý si hraje sám svou vlastní hru. Lidé si mnohdy neuvědomuji, že to ale není skutečný život. De facto ten život jen krájí. Lidé s takovými to chiliastickými prvky jednání opravdu nechápu. Letos uplyne již šedesát let ode dne, co byla přijata Všeobecná deklarace lidských práv. Tato listina je fakticky základní dokument, který uznává rovnoprávné postavení všech lidí bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Když máme tento rok tak významné jubileum, tak bychom si konečně mohli říct: dost! Dost s rasovou nenávistí, dost s opovržením vůči chudším a slabším lidem, dost s iritací hospodářské, sociální a kulturní svobody. Musíme si uvědomit, že život má smysl pouze tehdy, žijeme-li ho ne pro sebe, nýbrž pro druhé.
Gándhí kdysi pravil, že bez činu zůstává i ta nejkrásnější myšlenka bezcennou. A měl pravdu. Vždyť je tak snadné usmát se, vzít někoho za ruku a říct:„Pojď a pomáhej se mnou!“ Na to nepotřebujete peníze, učebnice ani vzdělání. Jen srdce. A to mají všichni, jen každý ho má v jiném obalu Náš život musí být příkladem pro budoucí pokolení a musíme se také snažit ten jejich budoucí život ulehčit. Dlouho jsem takto rozjímala, co je to mír. Jeho pramenem je věčnost, kam se navracejí dokonalé věci. Ale míru dosáhneme pouze tehdy, je-li na světě svoboda slova. Držím svou ruku nad tím, kdo se o to alespoň v malé míře snaží
a sám ji předává dál a pečetí tak úsilí ostatních. Martin Luther King měl kdysi na úvod svého projevu hezkou tezi:„Mám sen, že jednoho dne tento národ povstane a bude skutečně žít podle svého kréda, což znamená, že pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.“
Já mám také jeden sen: „Chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.“ Tímto bych chtěla apelovat, aby se můj sen stal skutečností. Žádný učený z nebe nespadnul.
A tak ani i já nevěřím v to, že jen lusknu prsty a můj sen se stane realitou. Řím byl sice údajně stvořen za noc, ale smysl života je proti tomu tvrdší oříšek.