Červeň jako jakási naděje vlitá do prstů, co pevně tisknou jeden druhý. Pára, co viditelně vzniká ve vzduchu po pronesení jakéhokoli slova. I při tom nejkratším z nich můžeš si všimnout, jak pouhé „mluvit“ může být jiné, když děje se To. Růž ve tvářích polyká slzu samotnou. Je tou první, co skoulela se z oka, když zaslechla hymnu své vlasti. Není ani zima, ani jaro, ani vítězství, ani porážka, ani nic, co by dodávalo pocit určitosti. Je pouhé tady a teď, které mizí ve vzácných tónech.
Ta hudba vypráví pohádku jedné země, co si váží sama sebe. Skládá slova ze svých skal a řádky ze svých luk. Sloky ze svých lesů. Celá je podobenstvím o ráji. Avšak, co je to ráj? Božský kraj pro všechny?
Každý se narodil ze zázraku početí, každý s pláčem na znamení svého života. Každému položil náš Pán svůj prst na rameno. Každý jednou začal a šel. A každý jednou skončí. Co je však mezi tím? Život. Život v božském ráji. Ten, který vždy stejně začíná a stejně končí, málokdy je však stejný v kterékoli jiné ze svých chvil. Je odrazem nás samých, odrazem nás v bohu, v zrcadle, které proti světu nastavil. Abychom viděli alespoň střed, když začátek i konec uniká nám. Tím zrcadlem jsou božské oči, jak nás nemilosrdně vidí.
Vidí vše. Jak jednou třeseme se strachem, podruhé malujeme druhým úsměv na rty, jindy roníme slaný smutek a později otíráme tváře nejbližších hebkým kapesníkem. Vidí dovnitř. Bolest, utrpení, touhu, důvěru, úzkost, úmysly.
Vlasy se mírně mihotají ve studeném vánku a slza padá kamsi na zem. Hrají hymnu a je proč. Protože každý člověk má stejný začátek a konec. Ale jiný střed. A některé středy stojí za to, aby jim člověk utrhl květinu. Aby si s nimi dal dostaveníčko. Aby pochopil. Pochopil jejich sílu. Odvahu. A smysl.
A tak tam stojí a nechává svůj střed, aby se na chvilku vlil do toho druhého.
Poslední komentáře
před 11 let 19 týdnů
před 11 let 19 týdnů
před 11 let 21 týdnů
před 11 let 31 týdnů
před 11 let 42 týdnů
před 11 let 42 týdnů
před 11 let 51 týdnů
před 12 let 9 týdnů
před 12 let 21 týdnů
před 12 let 28 týdnů