Čteš to a je to jako kdyby tě to bralo s sebou. Sleduješ to a je to jako kdybys tam byl. Slyšíš to a je to jako kdybys to říkal sám.
Ať je to co je to, někdy se nemůžeme odtrhnout od situací, které, přestože stanuvší se někomu jinému, dotýkají se svojí opravdovostí i nás. Je to jako kdyby tě ten den vzbudil a zašeptal, že dnes to bude. A ty jsi na konci protestoval, že se nic nestalo, přesto bys však v nitru věděl, jak je to lživé.
Je to snad jen zdání, když to opravdu neproběhlo TVÝM životem a ty přesto vdechuješ ten zápach a ochutnáváš onu pachuť. Vlastně náhodou, ale co když jen tak přišitou tobě před oči? Ovšem, zajisté to tvůj osud není. Pak ale proč se ti zašil pod kůži a brečíš? Přesto prohlašuješ, že o ničem nevíš, a jen tak cestuješ dál tím SVÝM životem. Vskutku, není to hra a ty to myslím převelice jistě tušíš. Přesto to není ani výhružka. Jen si to s tebou povídá a ty chceš taky. Máš hodně otázek a jsou dobré. Protože přesně víš, na co se v takové situaci ptát. Jako by byla tvoje. Ale přece není. Vždyť si za tím stále i stojíš.
A kde tedy hledat to, co se vlastně stalo. A proč bys také měl, když to ve skutečnosti přece jistě není tvé a ty vlastně ani přesně nevíš proč a kdy. Ale proto ti mráz v zádech neběhá. Chytni ho a možná ti sdělí, co jej tak vyděsilo. A třeba když jí dáš dobrou otázku, popovídáš si i s husí kůží.
Říká se, že nikdo nejsme tak úplně sám, máme-li takový třeba i nejsilnější pocit. Buď si přesvědčen, ale jako kdyby z tebe taky něco vyrval s tím druhým. Je to skvělá maska skrývající pravdu, která bolí. Ale nemůžeš jí necítit, máš- li kus srdce.