Vzhlíželi ke mně s pokorou. Byl jsem obr budící obdiv. Tisíce mých prstů tyčících se kolmo vzhůru vzbuzovaly nesmírnou úctu. Byl jsem strom. Jako panovník vládnoucí své zemi jsem já vévodil svému lesu. Mé nohy, tisíckrát rozvětvené a propletené, zabořené do závratné hloubky životodárné země mi dávaly nepřekonatelný pocit jistoty vlastní velkoleposti. Byl jsem král, jemuž se nikdo na zemi nemohl rovnat.
Od mládí jsem měl sen. Každou noc na mne, jako žádostivé oči, hleděly z nebe hvězdy. Já se jim celou svou bytostí toužil přiblížit, dotknout se jejich velikosti, pohrávat si s tou neuvěřitelnou silou jejich slávy, oddat se jejich nebeským radostem, když shlížejí na tento svět, tak malý a nízký. I proto jsem napřímil své ruce k obloze a vší silou se krůček po krůčku snažil dosáhnout jejich nesmírné božské podstaty.
Ovšem i když jsem se jim – na mé poměry velice – blížil, zůstávaly pořád stejně daleko. Já se všemi silami napínal, kdežto ony se začaly nepokrytě vysmívat mému snažení, mé ubohé malosti. Vycítil jsem to a v mé ohnivé zlobě na ně zanevřel. Hrubé spílání Bohu pro můj marný úděl se stalo mým denním chlebem. Ve větrech – jelikož můj jakýkoli pohyb byl spojen právě s tímto podivným přírodním úkazem – jsem běsnil, zlostí lámal své prsty, z vlasů vyplétal hnízda ptáků, týral vše kolem. Král zahořkl.
Ještě mnoho následujících let jsem žil takovýmto bohapustým, nečestným životem, ale tak, jako nic netrvá na věčné časy, i mé tělo začalo bolestivě praskat, paže ztrácely sílu a od zrádných hvězd se stále více obracely k zemi. Pohroužen do sebe počal jsem přemýšlet o odpočinku: stojím tu přece již celou věčnost, svým nohám ho jistě dlužím. A jednou k večeru – foukal tenkrát slabý, lehký větřík nicoty – jsem se majestátně položil. Poprvé ve svém dlouhém životě jsem ležel a něžně líbal své děti.
poery