Na východní straně světa
svítá a červánky jsou,
osud kreslí a črtá
okamžiky, jež mne neminou
a na to já čekám.

Za lesem, v dáli nad horami
vychází rudá koule zářící,
vyloudí úsměv a němý
pozdrav vyřkne, uvítací
ceremoniál je tu.

Tam na východě konečně zas
začíná naděje, končí sráz,
všechno zlé unesl nestárnoucí
náš přítel, nepřítel čas
plný dojmů z toho, co se stane.

Však pak to krásné tiché údolí
do mlhy husté se zahalí
a kouzlo má, jím provoní
a kouzlo, ta krása věčná,
a mlha, ta nekonečná.

A proud, celé proudy zurčících vod,
jak vzpomínky, myšlenky v hlavě
tak plují rychle, zuřivě, dravě
přes kamenný práh, přes schod
a šumí, šumí kolem tichý les.

Nevím, kdo to kouzlo tady vnes,
kdo rozehrál struny jehličí,
však ráda hledám stopy srnčí,
ráda mám stříbrný mech i vřes,
každý kousek krásný je, jinačí.
Barbora Macurová