Před několika málo okamžiky jsem si trochu hlasitěji vyměňovala názory se svým přítelem. Obvinil mě, že jsem povrchní. Vlastně nepoužil toto slovo, ale osočil mě z toho, že mám na druhé jiný metr než na sebe. Ale to tak bývá!? Nebo ne?

Tajemství. Takový přirozený projev lidství. Každý máme nějaké to malé tajemství. Záhadu. Prohřešek. Nejsem výjimkou, a tak mám také takové malé tajemství, které mě občas začne bolet. Proto jsem se rozhodla přiznat. I když pravda je trochu jiná. Tu vnitřní bolest bych vydržela. Posledních několik měsíců jsem uvykla těmto pocitům, ale…Můj přítel pronesl slova, která urazila mou ješitnost. Údajně radím svému okolí, aby se nebálo přiznat si své skutečné „já“, ale sama se tak nechovám. Mám tajemství. Rozhodla jsem se. Nestydím se za to kým jsem. Přiznám se. Přiznám se Vám všem. Tobě, protože Tě miluji. Sobě, neb nechci žít ve lži.

Jsem docela chytrá holka. Vím, co se smí dělat a moc dobře vím, co je zakázané. Vím, jak se cítí člověk, když se stydí za své já. Druhé já. Začínám tedy se svou zpovědí, abych nebyla povrchní tajnůstkářkou. Nechci mít před Tebou tajemství a Vám ostatním bych ráda pověděla, jak bolí mít „druhé já“. Takové varování. Varování pro dívky, ženy i muže.

Na vysvětlenou zveřejňuji malý úryvek z mého zápisníku. Byly chvíle, kdy jsem potřebovala psát. Nemohla jsem povídat. Musela jsem mlčet o svém „já“. Psala jsem.

Zápisek z deníku 25. 1. 2009

Nevím, kdy přesně něco takového začalo. Tedy v historii lidstva je prvopočátek těžké odhadnout. Prý se jedná o jedno z nejstarších povolání...možná to úplně nejstarší. Ale já nejsem prostitutka, děvka, kurva, lehká děva, hetéra či konkubína. Já jsem společnice.

Nevím, kdy jsem se prvně rozhodla pro něco takového...něco tak společenského. Možná již jako malá slečna jsem snívala o veledarech od mocných mužů. Možná jsem ve svých třinácti letech prvně pocítila potřebu být hýčkána a rozmazlována – muži. Možná s prvním poznáním antické kultury jsem začala obdivovat ty vzdělané, kultivované a zábavné ženy. Hetéry. Možná někdy v tyto okamžiky jsem se rozhodla, že budu tou...žádanou.

Někdo si může položit otázku - kdo by se mohl stát takovou pro muže potřebnou? Kdo dokáže něco takového učinit? Kdo tedy jsem? Jsem Tereza. Jsem studentka. Jsem slečna, která touží být tou jedinou. Jsem ta, která dává mužům za peníze. Tak to jsem já. Taková velmi stručná charakteristika, že? Ale rozepisovat se o mém vnitřním já, o mých cílech a životních ideálech...to by bylo trochu zbytečné. Nemyslíte?

Mám dvě tváře. Ano, skutečně mám dvě naprosto rozdílné tváře. Jsem vzornou studentkou, která se chystá prosadit v tomto světě. Mám své ambice a své až naivní cíle. Jsem obrýlený knihomol, který žije v chaosu knih a sešitů. Miluji svou školu, univerzitu...ráda navštěvuji přednášky a semináře. Dýchám pro vzdělání a vědění.

S úderem osmnácté hodiny večerní začíná můj rituál v podobě neskutečných zušlechťovacích příprav. Sprcha, holení – nohy, podpaží, klín, pěnová masáž, sprcha, osušení, tělový krém, manikúra, pedikúra, oblékání, česání, líčení, parfém a kontrolní pohledy do zrcadla. Celé rituální přípravy jsou završeny odchodem za NÍM/I. Rozpuštěné vlasy, černou tužkou zvýrazněné oči, krvavé rtíky a smyslný výraz. Hříšně úzké rifle, top, kozačky, kabát či kabátek. V kapse či kabelce krabička prezervativů. To je ta má druhá a lidem utajovaná tvář.

Prý si takto některé studentky přivydělávají neznám žádnou studentku, která by něco takové dělala. Znám pouze sebe. Většina lidí žije sexuálně a já také...jen si za to nechávám platit. Nemám partnera, nemám svého muže...jsem sama. Mám spoustu mužů, zábavy, sexu a povinností. Mám svou duši, kterou jsem údajně zaprodala. Ale to jsou takové obecné řeči, řečičky...taková slova úvodem.

Dnes 23. 8 2009

Správně. Pochopili jste!? Pochopil jsi to také Ty? Jenom jednou jedinkrát jsem šla s mužem za peníze. Přesto mi nikdo nikdy neodpáře ten hodinový sex, který jsem si sjednala přes virtuální realitu. Tam jsem totiž byla „Spolecnicepromuze“. Ani nevím kolik hodin jsem strávila na chatu. Hodně. Hledala jsem muže a oni hledali mě. Tak nějak to začalo. V kostce řečeno. Věřte, že můj zápisníček zažil nepěkné tahy tužkou, když jsem se vypisovala z toho mého „druhého já“.

A proč toto píši? Každý z nás by si měl přiznat svou skutečnou tvář. Nebát se. Všichni jsme jen lidé, kteří chybují. Štěstí je pokud se můžeme poučit z chyb druhých. Proto zveřejňuji svou chybu. Životní chybu. Ono se pak může stát, že potkáte někoho, koho budete třeba i milovat. A najednou máte jedno malé, ovšem nepříjemné tajemství. Co s tím? Jak to říct? Není lepší mlčet? To Vám povím potom až si můj snoubenec přečte tyto řádky. A bude vědět, že má doma tu za peníze.