Prosila jsem, tak moc jsem prosila a doufala a nakonec to stejně nevyšlo. Utekl jsi mi na míle daleko a já Tě nemůžu najít. Možná, že se mi to jednou ještě podaří, ale už to asi nebude ono, nebo co myslíš? Má to ještě cenu se tím vůbec zaobírat? To víš, že má. Já budu klidně čekat, ale nevím jak dlouho budeš chtít čekat Ty- jestli vůbec.

Asi to nechám na osudu. Nebudu ničeho litovat, takhle jsem to alespoň zkusila. Nikdy! Nesmím… Musím přijmout každou porážku, užít si každou výhru a zase zpět s tváří pokrového hráče začít znova bojovat. Musím se naučit padat a hlavně se naučit vstávat. Životem se musím jen tak obracet a nemeškat dlouho nad porážkou. Na to je život až moc krátký.

Proto, zlato, když budeš chtít, víš, kde jsem a kde nejspíš asi budu, ale vždycky, vždycky bude můj domov tady a já Tě tady taky budu i čekat. Odpustím Ti všechno, i když jizvy se zmazat nedají, pokusím si jich alespoň nevšímat. Zapomenu na všechno, co jsi kdy řekl a speciálně pro tebe udělám nový, krásný, čistý arch. Je jen na Tobě, jak bude znít první věta.

Děkuju své přítelkyni za slova podpory. To ona řekla, že musím bojovat. Ještě, že ji a svou rodinu mám. Bez nich by byla každá porážka milionkrát těžší a každá výhra stála za nic.

Děkuju za podporu a bojujte. I když cítíte porážku, jděte do toho. Strach z prohry Vás nesmí vyřadit ze hry.

S láskou Vaše Lorelei