Asi tak před týdnem jsem šel k zubaři. Musel jsem, protože mi vyhrožovali, že mě vyřadí z databáze, když nepřijdu na půlroční prohlídku a nechají mě chcípnout na ulici, když mě náhodou někdy bude bolet zub. Taky mi vyhrožovala matka, že když nepůjdu na půlroční prohlídku, vyřadí mě z databáze a nechájí mě chcípnout na ulici, když mě náhodou někdy bude bolet zub.
Tak jsem teda vyrazil. Mám to kousek od baráku, takže jsem ani neměl příležitost si to rozmyslet nebo utéct nebo se nechat přejet autem nebo udělat cokoli, co by zabránilo zubařce (ano, je to ženská, takže to bude určitě bolet) šťourat se mi v tlamě. Vždycky jsem si cestou říkal, bacha, mrtvej muž kráčí po zelený míli, a to neumí vysávat rakovinu ani nemá krysu s iq 98. Dokonce byla i prázdná čekárna. Stál jsem tam asi čtyři minuty a pozoroval šedě polstrované dveře.
Zoufalství, smrt, konec všeho. Jsem mladý. Mladý a krásný, čisťounký jako lilie. Ehm. Potom jsem si představil, jak sebou v bolestné agónii melu v prachu před ordinací a ve dveřích stojí zubařka a ukazuje palcem dolů. Zaklepal jsem a čekal přesně vteřinu. Když nikdo neotevřel, pokoušel jsem se po anglicku zmizet. Zastavil mě krutě pobavený hlas sestry, že: „kampak, pane?“
Byl čas to vzdát.
„Fajn, doprdele, vyhráli jste, je mi to jedno,“ řekl jsem a zamířil do ordinace. Samozřejmě mi to jedno nebylo a já hledal cokoli, čím bych mohl sadistické plány zubařky zhatit.
„Á, už jsem vás očekávala,“ usmála se na mě zubařka.
No pochopitelně, žes na mě čekala, ty hrůzo, ty odporná zlá krávo, to se ví, že jo, když sis tak podle vyhmátla v obchodě mojí matku, když zrovna kupovala dva kila brambor a vybalila to na ní. Všechno, včetně toho, že jsem zakamufloval dvě pozvánky a tři sms. A když zrovna kupujete dvě kila brambor, nemůžete odporovat. Tak mě tu máš, jsem tvůj, bíj, sekej, řezej, kousej, čtvrti, ale přísahám ti, ty podřadná špíno, budu tě strašit, to ti, do hajzlu, přísahám.
„Dobrý den,“ řekl jsem.
„Dejte mi, prosím vás, vaši kartičku pojištění.“
Dal jsem ji, prosím vás, kartičku pojištění.
„Sedněte si do křesla.“
Sednul jsem si do křesla.
„Uvolněte se.“
Málem jsem se pozvracel.
„To je ten, co se nám vyhýbá jako čert kříži,“ smála se sestra. Rozevřela při tom své silně namalované temně rudé rty a já najednou věděl, že má doma ve skříni devítipramenné důtky a osm metrů ostnatého drátu.
„Ale, ale, to bychom vás potom musely vyřadit z naší kartotéky.“
A nechaly mě chcípnout před ordinací, vždyť vím, stará písnička. Vsadím se, že sestra by si do mě ještě kopla.
Zubařka ke mně přistoupila a v ruce měla něco jako dláto.
řepadla mě panika. Ten nejhorší druh paniky. Prudce jsem vykopnul a zasáhnul zubařku do břicha. Odletěla dozadu a přepadla přes stolek na zem; rozsypala při tom nějaké ocelové tyčinky. Dal jsem se na útěk, tentokrát ne po anglicku.
„Hugo!“ zařvala sestra.
A potom se to stalo. Dveře byly najednou úplně vyplněny nějakým mužem a opičí pěst mne poslal zpět za doktorkou.
„Výborně, Hugo, teď je můj,“ slyšel jsem ještě sestru. Pak mě něco praštilo zezadu do hlavy a ztratil jsem vědomí. Když jsem se probral a zjistil, že jsem přivázaný ke křeslu a nemůžu se hýbat, vykřiknul jsem. Sestra mi vrazila facku.
„Drž hubu, hošane, protože teď jsi náš!“
„Můj,“ zašeptala ponuře zubařka.
Potom jsem ji uviděl, jak tam stojí a má na čele náplast. Hugo stál u dveří. Velký, opičí a chlupatý. Přišourala se ke mě. Zarudlýma očima si mě prohlížela a vrčela. V ruce měla dláto. Větší než to minulé.
„Udělej áááá, hajzle!“
Zavřel jsem pusu a stáhnul rty k sobě. Přiskočila sestra a vrazila mi další facku.
„Au, ty krávo, já tě…“ ale to už mě držela pevně za čelisti a já byl, dámy a pánové, v prdeli.
Zubařka začala. Prosil jsem, chrčel jsem, pokoušel jsem se pozvracet, plival jsem a kopal nohama. Za pět minut toho nechala. Odepla popruhy a podala mi kartičku.
„Je to hotové, nic jsem nenašla, můžete jít.“
Vyrval jsem ji kartičku z ruky a vyběhl okolo Huga z ordinace.
„Za půl roku se zase uvidíme,“ mávala mi ze dveří sestra.
Otočil jsem se za jejím hlasem. To víš, že jo, tady mě už nikdo neuvidí.
Najednou jsem narazil do ocelového rámu venkovních dveří a upadl zpět do bezvědomí na zem. Mezi futry a mnou byla krvavá loužička a v ní čtyři zuby…