Bylo období, kdy se jí lidé ptali- jsi šťastná? Hm, odpovídala jim, asi by se to tak nějak dalo říci, nazýváte-li štěstím to, co cítím. A co cítíš?, ptali se dále. Nic. Vlastně nic, uvědomila si nahlas. To není možné, ozvalo se od nich. Ale je, zareagoval jiný rychleji, než se na cokoli zmohla. A začal vyprávět svůj příběh. Mluvil o lásce a oddanosti a zklamání a bolesti. Všichni věděli, že takové příběhy se stávají. Jen nikdo netušil, jaké to je, takový příběh zažít. Ten pocit tohohle prožitku se jednoduše nedá popsat. Buď jsi se v něm sám málem utopil, a nebo z něj nepochopíš ani špetku. Je to odevzdání se, v naději doufající v to, že dokonalost existuje. Je to koupání se v jezeře, jehož hladina je zalita půlnočním měsíčním světlem. Tanec v nekonečném spektru slunečních paprsků. A dál? Zklamání. Nepochopení. Bolest. Únava. Slabost. A už se nevynoříš. Myslíš, že buď umřeš, a nebo si to nějak zařídíš. Všechny ostatní možnosti jsou ty tam. Neexistují. Jsi tu jen ty a ta hrůza kolem, která vykvetla ze vší té počáteční krásy a naděje. Přemůžeš ji nebo jí dovolíš zničit tě vší svou nekonečnou mocí?