Smutek jenž protéká mou duší,
způsobený Vámi, jemuž úsměv sluší.
Znám každý výraz Vaší tváře,
ne, není to zkreslující jako polární záře.

Pouštím si černou tuž do krve žilou,
aby vypsala slova z mé duše silou.
Ač ve spánku se ze sna usmívám,
když zdá se mi o Vás, umírám.

Každý ten sen jenž je mi dán,
otevírá pokaždé sto nových ran.
Pří zmíňce o Vás cítím bodnutí,
za co zlé, bylo mi dáno to vzplanutí?

Ač jsem se zdráhala tato slova psát,
nedokáži již ani sama sobě lhát.
Máte apartmá v mém srdce,
a tak Vám jen říci chci:

Trpěla jsem dlouho a bolestivě,
když srdce jste mé odloudil lstivě.
Dal jste mi však dobrou lekci,
nedávat do všeho vše, přeci.

Tenkrát by mi stašil jediný den,
dnes už vím, že lepší je mít sen!