Je příjemný, teplý večer, když Max zrovna myje v kuchyni nádobí. K práci mu hraje rádio s hlasitou hudbou, tak jak to má nejradši. Při utírání si prozpěvuje, do doby než chytne neohrabaně sklínku, která mu vyklouzne a roztříští se na zemi na desítky kousků.
„Do prdele!“ Zakleje Max při pohledu na rozbitou sklínku. Sehne se a sbírá větší kusy skla do dlaně. Jeden střep mu vnikne do zápěstí, znovu si zanadává. Při vytahování si dlaň ostrou hranou skla nařízne ještě víc, to už zdobí bílou podlahu krvavé kapky.
Všechny zbylé střepy vysype zpátky na podlahu, teď už rudě zbarvené. Vstane, aby pustil vodu v dřezu a oplachuje si ránu. Barva čiré vody se změnila na růžovou a to Maxovi přivedlo na mysl vzpomínku z dětství.
Teď je ve starém domě, kde žil s rodiči. Je ve stejné situaci, dívá se na růžově zbarvenou vodu, kterou barví jeho ruka s řeznou ránou. Vzpomíná, jak ho rána štípala pod tím proudem vody, ale byl v přesvědčení, že si jí musí opláchnout kvůli infekci. Vzpomíná taky, jaký měl tehdy strach, aby sem nepřišel, ne teď když je sám doma.
Ze vzpomínání ho vyruší hluk venku, ozval se odněkud ze zadu, kde jsou popelnice. Zastaví vodu a jde si dlaň obvázat. Přes obvaz se krev snaží dostat ven, přemění ho v rudý cár látky. Max se posadí do křesla, teď už je v obýváku, z kuchyně se pořád ozývá rádio.
„Z čeho jsem měl takový strach? Z čeho, nebo z koho?“ Tiše si Max šeptá a přemýšlí, až se zarazí „Ben.“ Suše mu to jméno vyjde z úst a tvář mu zahltí úzkostný výraz. Úplně zapomene na nějaké pořezané zápěstí, nevnímá, že mu krev opět skapuje, tentokrát na koberec, kde se okamžitě vsakuje. Pootevřená ústa, z kterých vyleze skoro neslyšeně: „Měl jsem strach z Bena, který mě v tom lese pořezal. Hráli jsme si a on mě pak z ničeho nic pořez…“ Zastavil se v polovině slova a hlasitě se pokáral: „Ale no tak, Maxi! Ben není skutečný. Je to výplod tvé fantazie.“
Uvědomí si stékající pramínek krve po prstu dolů na koberec, rychle podloží krvácející dlaň zdravou a vydá se do koupelny. „Sakra, teď si tu ještě zaseru koberec, jako by nestačil bordel v kuchyni.“ Za domem se znovu ozve zarachocení, toho si však Max ani nevšimne v hluku vydávající rádio z kuchyně.
V koupelně si napustí umyvadlo, zanoří do ní ruku i s obvazem. „Žáden výmysl, Ben byl skutečný,“ mumlal si Max s přesvědčením. „Tak často jsme si spolu hráli, do doby než,“ poslední slovo spolkl a začaly se mu opět vybavovat vzpomínky....