Současný Max už má na lopatce všechno sklo z podlahy, vstává a vydává dozadu za dům k popelnicím. Cestou přemýšlí nad tím, jak šel s Benem k nim domů. Ben šel napřed, věděl přesně kam má jít, ale dyť nikdy u nás nebyl, jak to mohl vědět? Že by ten doktor měl pravdu? Né, dyť jsem mu to všechno uvěřil jen proto, abych za nim už nemusel chodit. Vyjde ven, světlo za domem nefunguje. Zabalenou rukou do ručníku sejme víko popelnice a vsype zbytky sklenice. Z temného kouta uslyší nějaké rachoticí zvuky, podívá se zřetelněji a zavolá do temnoty: „Halo, je tam někdo?“ Žádné odpovědi se nedočká, přistupuje opatrně blíž v mírném předklonu s lopatkou v ruce, přichystanou na obranu. Zkusí to znovu, „je tam někdo?“ tentokrát váhavým hlasem. Opět žádná odpověď, napřahuje ruku s lopatkou ke švihu, druhou zabalenou přitiskuje k hrudníku. „Vylez ven ty…“ nestačí dokončit větu. Ze stínu vyběhne kočka s pohrdavým zamňoukáním, Max leknutím uskočí, hodí po ni lopatku a zakřičí: „Ty mrcho jedna!“
Lopatku nechal ležet na zemi a svižným krokem šel zpátky do domu. V mysli se zpátky vracel do dětství, do doby kdy mu bylo třináct let.
Oba dorazili před Maxův dům, Ben zpod rohožky vytáhl klíč od domu a odemkl. V tom se Max zarazil, „Hele, jak víš kde si schovávám klíč od domu?“
Ben se s klíčem v zámku otočí, pousměje se. „Dyť si mi to nedávno řekl, začínáš senilnět Maxi.“ Větu dokončí smíchem.
Aniž by si Max uvědomil, jestli se o tom opravdu zmínil, nebo ne, už byli uvnitř v domě. Šli rovnou do koupelny, Max měl obavy, nikdy nesměl domu nikoho vodit, když tam nemá rodiče. V koupelně se Ben zastavil a upřel pohled do Maxových očí: „Určitě si už pochopil, že tu nejsme kvůli nějakýmu holení. Vytáhni žiletku Maxi.“
Dospělý Max, opět sedící v křesle v obýváku vzpomíná, jak se tehdy cítil, v té koupelně, celou tu cestu k nim domů. Tichým hlasem si promítá celou situaci: „Všechno věděl. Věděl kde co je. Nejhorší byl ten jeho výraz, vytáhni žiletku Maxi.“ Rozklepou se mu ruce. „Na co žiletku, Bene já…“
„…Bene já mám strach. Pojďme ven.“ Strnule stál a díval se na Bena.
„Nebuď posranej, dyť to nic není. Hele já to taky zažil.“ Ben ukázal Maxovi levé zápěstí, které zdobila červená jizva. Nikdy si ji nevšim, ale tehdy tam byla. „Neboj se, zkus to. Dělej!“
Maxovi začaly slzet oči, v pravé ruce mezi palcem a ukazovákem držel žiletku. Třepal se, ale v duchu mu něco říkalo pořád dokola „Dělej!“.
„Dělej!“ Ben s děsivým výrazem řve na Maxe.
„Ne. Já nemůžu. Prosím, Bene, já nechci.“ To už Maxovi po tváří tečou slzy, třesoucí ruka s žiletkou se blíží k zápěstí. Po dlouhém váhaní Maxovu ruku uchopí něčí paže, není to Benova, tahle paže má plno jizev, z některých vytéká krev, některé se otevírají. Max na tu ruku vytřeští oči, ta mu trhne s jeho rukou, ve které má žiletku a přetne mu zápěstí. Z rány vystříkne krev, při pohledu na takový proud Max převrátí oči v sloup a sklátí se na zem.