,,Vážení cestující, vlak, který pokračuje směr OSTRAVA-STŘED, OSTRAVA-STODOLNÍ a OSTRAVA HLAVNÍ NÁDRAŽÍ, bude na svém příjezdu o 20 minut opožděn.´´

Vysoké podpatky, těžká taška okolo ramena a já celá zpocená dobíhám na nástupiště s domněnkou, že vlak přijede včas. Poté co zazní hlášení o vlaku citím se rozhozčená a rozzlobená a zároveň doufám, že je to poslední třešnička na dortu dnešního dne. Celá zmožená se rozhlížím kolem sebe zda-li je na lavičce kousek volného místa. Chci se posadit vedle pána, který vypadá jako upjatý intelektuál a hiphoper dohromady.

,,Prosím Vás, mohl by jste si tu tašku posunout´´ptám se slušně. Muž na mě zdvihne nenáviděným pohledem oči a velice ,,ochotně,, si tašku posune. Tak, konečně sedím a co ted´ se zbývající volnou chvíli?

Paní, která chodí sem a tam, sem a tam. Starší pán, který nervózně pozorujíc hodiny nebo dvě malé holčičky pobíhajíc kolem zmrzlinového stánku, i tak se dá využít čas. Znenadání mi někdo klepe na ramenou a položí mi otázku, jestli se náhodou neznáme. Upřeným a soustředěným pohledem se zahledím na onoho člověka. Ovšem, že se známe. Je to můj spolužák ze základní školy. Vmísi se k nám na lavičku přičemž vystranadí nepřijemného spolusedicího. Položím mu klasickou zdvořilou otázku, která zní: ,,Jak se pořád máš, neviděla jsem Tě léta´´?! Kamarád, jehož ctěné jméno zní Lumír se rozpovídá o svém životě.
O letošních letní prázdninách, které prožil v Anglii, o jeho náročném a celoživotním koníčku teiquondo a o plánech ohledně studia. Vedle člověka tak zajímavého, obdivudného a úspěšného sedím zrovna já a je to ten člověk co mě tahal za vlasy v mateřské škole.

Sdělím Lumírovi i mé novinky o životě. Ale najednou ani nemám zajímavé téma o kterém bych se rozpovídala. Téma, o kterém bych mohla vést rozhovor. Lumča se mě tedy zeptá jaké mám plány do budoucna. Aha, jedno téma by se přeci jen našlo. Čemu bych se opravdu chtěla věnovat je herecká kariéra. Hrát v divadle, učit se texty na poslední chvíli, bavit lidi kolem sebe. Ale je to nereálná představa. Já, která studuji hotelovou školou a v divadle jsem naposledy učinkovala právě na zmíněné základní škole, to se jistě učitelé z Jamu, Damu nebo snad Famu o mě poperou. Lumča mi dává otcovské rady, ať nehážu hned flintu do žita. Má totiž kamaráda, který je na konzervatoři a také jednu známou paní, která hraje v divadle a hned mi dá na ně kontakt. Mám se snimi prý hned jak budu mít čas spojit, že mi poradí a možná i vezmou do divadla jako záskok nebo nějakou menší roli. A hle, právě včas, můj vlak nyní přijel. S Lumčou se domlouvám, že se určitě v nejbližší době setkáme, poděkuji mu a nastupuji do vlaku směr domov. Přihlížím do vlakového okénka, na tváři mě zdobí úsměv a děkuji, že se dráhy zpozdily, lépe jsem ten čas využít nemohla :-)