Jsme tedy úplně samy, jen já a ona. Hledíme jedna druhé do očí. V dálce mě někdo volá, ale hned s to zase vzdá. Jsme si tak moc podobné, až mě to leká. Vlastně jsme skoro stejné. Ty hnědozelené oči. Ano, i já mám takové. Natáhnu ruku k ní, a ona ke mně. Ruce se setkají. Konečky prstů se dotýkáme jedna druhé, ale necítím nic. Necítím teplo její ruky, snad jen ten povědomý chlad samoty. Ale nechápu proč, vždyť tady nejsem sama, ona je tedy se mnou. Dám ruku zpět k tělu. Pohledem sklouznu k zemi. Přemýšlím. Proč tady vůbec stále stojím a co tady dělá ona. Její tvář mi je povědomá a zároveň cizí. Stále tam stojí. Znova se střetáváme pohledy. Kopírujeme pohyby já od ní a ona ode mne. Už nesnesu to ticho. Zašeptám otázku. Ptám se kdo je. Ona taky něco říká. Ale vidím jen pohybující se rty. Slova, která znějí jsou moje, ne její. A odpověď stále nepřichází. Prohlížím si její postavu. Hledá něco v kapse kalhot. Našla to. Otevřu svou dlaň. Vidím klíč. Pohlédnu na ní. Ona má klíč taky. Stejný klíč jako já. Ale proč? Kde ho vzala? Slyším křik. Zoufalý křik, jednoho slova, slova „Proč?“ Ale vždyť to křičím já. Ano, je to můj hlas. Ona křičí taky. Nevím proč. V tváři má zoufalství jako já. Už nevím jak dál. Bojím se. Hledím do země. Nevydržím to. Mrštím klíčem. Vší silou. A on letí přímo k ní. Strašná rána. Slyším tříštění skla. Jeho kousky padají k zemi. Naposled na ní chci pohlédnout. Hledám ji. Ale už tady není. Zůstaly jen ty střepy. Střepy rozbitého zrcadla.