Máš strach, neboj stojím vedle tebe a spolu se tomu postavíme... Jsi smutná, zklamaná, někdo ti zlomil srdce, projdu to s tebou a cestou ti ukážu radosti, které přivane náš mladý život. Nevěříš si, neblázni, vždyť minimálně já věřím, že to dokážeš... Cítíš se sama, svět ti nerozumí, mám v srdci uložený seznam tvých snů, přání a myšlenek... Nevěříš mi, proboha to bolí... Pláčeš, pláču s tebou… Ztrácíš se, tady jsem...

Podívej, ten kámen usazený ve tvých očích, vidíš trn zapíchnutý ve tvém oku…Čekám na Tebe.

Pomalu usínáš
Vytrácí se Tvá myšlenka na mne
Umírá jako stáří a večerní otčenáš
To tma strachu vládne.

Chci Ti psát o květině
Co dávno vložil jsem mezi knihy
Srdce mé jsou prázdné síně
Vdechující existenci nezměrné tíhy.

Tys přišla v poslední vteřině
Rozpustit ironii
Živořící o chlebu a o víně
Zaslepený pohled v sebe, jak žiji.

A neměl bych
Vložil jsem květinu lilie
V knihu knih
A ona nežije.

Teď je Tvá, milovaná
Nerozkvete, neodkvete
Vis maior je slepá vrána
Nad popravištěm, zítra se splete.

Vysílám k tobě dva slova na křídlech andělů…
nejupřímnější pocit, který neuslyšíš.
Snad se ti vkrade do tvých snů
avšak jen slova, mně neuvidíš…!

Vždy se říkalo, že nikdo není dokonalý.
Tys to překonal.
Překonals všech očekávání a já?
Mně jsi nejkrásnější dar přenechal!

Dar doufat v neuvěřitelné a snít
o věcech ze sektoru ,,přísně tajné‘‘ .
Snažit se zdokonalit se, abych v tvém jasu neuhasla
a užívat si života, abych ani sekundu nepropásla!

Tys mně naučil žít…!

„Hej, vole,“ šťouchnul jsem do Duda.
Otočil se ke mě.
„Hmm?“
Bylo to na dlouho a tak jsem prozkoumal terén. Profesorka seděla na stole a zasněně hleděla z okna, někdo nahlas četl Jiráska (vole, Psohlavci, haha) a hodina Literatury byla v polovině.
„Včera jsem četl životopis Stephena Kinga.“
„Ten maník s hororama?“
„Jo.“
Chvilka ticha – bylo těžký s tím začít.
„No a?“ zeptal se nakonec Dud.

Když je včera dnes a zítra včera, tak si marně vybavuji přání, které jsem měla. Nesplněné sny a přání, život bez veškerého lhaní. Je ve mně touha i kdejaká vzpoura, po nocích se toulám, jak nějaká coura. Courám se a procházím a to jen pro pár chvil, tak krásných a tak upřímných, a někdy i nechtě nevinných. Mou hlavou se ženou myšlenky nevšední, i když vím, že časem zevšední. Ale pro tu krásnou chvíli, kdy jsem ve své fantazii, kde i ryby vědí, co je pravý cit, by jsem si přála žít!

Chci žít. Jenže jen s tebou.
Nechci se probouzet s představou,
že tě nikdy neuvidím.
Znám tě více než všichni další
a přece nevíš kdo jsem.
Jsi mým kouzelným andělem
a svítící hvězdou.
Jsi jediný důvod, který vysvětluje
existenci mou, jenže proč?
Když se nikdy nepodívám do těch
nejnádhernějších očí na tomto světě?
Když neuslyším tvůj hřejivý smích o síle
slunce v létě? Když nikdy v mém životě
nebudu mít šanci slyšet tvůj hlas,
jenže i jediný pohled se mnění v bezodchodnou

„Neštěstí nikdy nezapomene včas ukončit večírek.“

Snad pro strach ze samoty
Proséváme naše vztahy
Láska je oděná do nahoty
A jen sbírá slova od podlahy.

A já se táži
Zda zůstat mám
Dávno nás pohled v jezero neodráží
Pak vlastní dokonalost stává se pouhý klam.

I to tvé sbohem proklínám
Lehce nadnesené nad oblaka žárlivosti
Bůh se šel opít kdo ví kam
Kdo se teď jeho role zhostí?

Myšlenky jsou náhodní hosti
Na špacíru za kasárnou
Zůstaly řeky a prázdné mosty
Pro naši pohádku, ach tak marnou.

věnováno Sluníčku

Diamanty na obloze září
A já už je nechci
Netoužím po jejich kráse
Konečně jsem prohlédla
Umělý jas libých tvarů

Mnohem víc si vážím
Ikon v chladném kostele
Lesknou se, když slunce svítí
Úplná nádhera, věřte mi
Jen běžte se podívat
Už po staletí tam se svou krásou čekají

Těší se ze své obyčejnosti…

želvička