21. 3. Rock Café, Praha
Říkala jsem si, že si dám se Sto Zvířat pauzu, protože čeho je moc, toho je příliž. Tuhle kapelu bych si opravdu moc nerada zošklivila. Moje kamarádka však měla jiný názor a prostě mě, se slovy, že nebude kysnout doma, vytáhla.

18. 3., Mlejn, Praha
Každý pátek trávený u domácího krbu mi jaksi vnitřeně ubližuje, takže abych se vyhnula tomuto duševnímu strádání, vyrazila jsem do klubu Mlejn. Zvědavá jsem byla na, pro mě, nedávno objevenou kapelku Disco Balls. Jim přeskakovali chlapečci z Chaotic. Chaotic je začínající uskupení, které o sobě tvrdí, že mixují ska a rock. No to jsem zvědavá.

Asi tak před týdnem jsem šel k zubaři. Musel jsem, protože mi vyhrožovali, že mě vyřadí z databáze, když nepřijdu na půlroční prohlídku a nechají mě chcípnout na ulici, když mě náhodou někdy bude bolet zub. Taky mi vyhrožovala matka, že když nepůjdu na půlroční prohlídku, vyřadí mě z databáze a nechájí mě chcípnout na ulici, když mě náhodou někdy bude bolet zub.

Jsou tu dvě přímky
vedle sebe
a zdá se,
že sahají až do nebe.
Jsou opuštěné, neveselé,
ocelově studené a zrezivělé.

Každé ráno
na ně rosa sedne,
sem tam
si na ně taky lehne
nějaký ten zoufalec
ve svátečním saku
a čeká,
že nabídne své tělo vlaku.

Jistě jste již pochopili
přátelé,
že ty dvě přímky
jsou koleje.
Ovšem zbytečně bychom
vyhlíželi vlak,
tu jest konec
českých drah!

České dráhy zkrachovaly
a tohle železo tu zanechaly.
A dojde to i sebevrahům,
že v tomto kraji
odzvonilo vlakům.

Pro mě by bylo lehké
zvyknout si na němotu,
vždyť naslouchat je hezké,
mlčení přirovnáno je k zlatu.

Však já vím, že hezká slova
i život mohou zachránit,
ta slova musí být ale ta pravá,
aby mohla takovou cenu mít.

Ne každý má tu moc,
že z úst se linou slova líbezná,
někdo prostě slova
drží v ústech zamčená
a papír s tužkou je jeho pomoc.

Má ústa sice nevydají hlásku
v srdci je ale hodně nářku
snad kniha by mohla něco vědět,
ale lepší je přece s optimismem
na svět hledět!
Barbora Janků

Lásce se psaly védy
Chci se podívat
Naposledy
K nebi.

V rozbředlém šatu
Umírající hvězdy
Předčítá náhoda slova bez obratu
Nenarozeným dětem.

Jež jsem pohřbíval
V litrech lidského jedu
Bůh se jen tiše smál
Slepotě.

Pak náhrobkem trnovník
Nechtíc se stal
Neutichá křik
Padlého podzimu.

Lásce se psaly védy
Chci se podívat
Naposledy
K nebi.

Česká televize v rámci festivalu Jeden Svět uveřejnila na svém webu čtveřici dokumentů. Vaše lačné oko může zhlédnout Být skinheadem o vývoji této specifické subkultury, bojující s předsudky a mýty, které se na toto hnutí nabalily. Pokud nemáte jasno v pojmech skinhead, nácek, či sharp, tak vřele doporučuji. Jak už název napovídá, tak Děti ze stanice leningradská poodkrývá děsivou realitu dětských bezdomovců a jejich vztahu ke společnosti.

Stojím v lese a opírám se zády o vysoký kmen borovice. Vítr si pohrává s mými vlasy a nechává je v pramíncích vířit kolem mojí hlavy jako malé zdivočelé hádky. Někde v koruně zapípá pták, ale já se po něm nepodívám. Chvěju se. Nevím... Nevím, co dělat. Je toho tolik. Tolik, co bych chtěla říct. Už nechci mlčet. Už ne!

Vzhlíželi ke mně s pokorou. Byl jsem obr budící obdiv. Tisíce mých prstů tyčících se kolmo vzhůru vzbuzovaly nesmírnou úctu. Byl jsem strom. Jako panovník vládnoucí své zemi jsem já vévodil svému lesu. Mé nohy, tisíckrát rozvětvené a propletené, zabořené do závratné hloubky životodárné země mi dávaly nepřekonatelný pocit jistoty vlastní velkoleposti. Byl jsem král, jemuž se nikdo na zemi nemohl rovnat.

Kreslím červenou pastelkou na červený papír. Šeptáš mi do ucha, lásko, ten obrázek se ti povedl. Neříkáš, hlupáčku, vem si jinou pastelku. Vidíš svět mýma očima. Koukáš z větší výšky na zem, pozoruješ mě shora a tvé mrkání mě ovívá. Hladíš mě po vlasech. Hledám další a další záminku koukat ti do očí. Do těch krásných hnědých, nevinných a milujících očí. Ještě jednu minutu koukat a své oči si vykoukám do těch tvých.