Nick zmateně stál a pozoroval sám sebe. Chlapcova postava se začala ztrácet. Než zmizel úplně, vydal neskutečně silný křik. Byl to nelidský křik, při kterém praskly žárovky, a pokoj zahltila tma.
Tmou se nesly čvachtavé zvuky vody z koupelny. Poslepu šel za zvukem, až narazil na zavřené dveře. Po marném pokusu je otevřít zaslechl z koupelny ženský smích.
Pocítil mrazicí dech na krku. Po těle mu proběhla husí kůže. “Dej si pozor.“ někdo mu zašeptal rovnou do ucha.

Život se má žít se skutečnou Láskou, ne jen s narážkou nebo domněnkou. Je třeba si uvědomit, co je Láska a co pouze „Láska“. Pokud jste již tak udělali, nebyl to lehký krok, to věřím, ale vřele gratuluji.

Je zvláštní, když si uvědomíte přítomnost, existenci jisté osoby, začne se ve Vašem životě objevovat častěji. Slyšíte o ní častěji, vidíte ji častěji… jako by Vám ji sám osud zaplétal do cesty. Pro mě je to doposud nevysvětlitelný a nedefinovatelný jev, ale skutečnost a součást života. Něco jako víra.

Taky máte někdy tu chuť se vším praštit a odjet hodně daleko od své každodenní rutiny? Od všeho co vás trýzní a co vás třeba ani nenaplňuje? Musíte dojíždět za školou, prací… desítky kilometrů? Vracíte se ještě k tomu pozdě odpoledne ne-li k večeru? Čekají vás doma malé ratolesti, se kterýma musíte dělat domácí úkoly, vysvětlit psaní tvrdého a měkkého i? Musíte navařit večeři a ještě oběd na druhý den? Nebo se musíte učit, protože zítra máte spoustu testů?

Umíte se obětovat? Znáte člověka, kterého milujete vážně tak dokonale? A šli byste za ní až na konec světa? Nejsme hloupí, jen věříme v Lásku.

V dnešní době spousta lidí zanevřelo na opravdovou Lásku. Nevěří tomu, že by lidé mohli v dnešním moderní a nekomunikativním světě ještě opravdu milovat. Nevím jestli nevěří, spíše se bojí věřit. Nechtějí se zklamat, ale to k tomu konec konců patří. Kdo nic nezkusí nic nezíská a vlastně ani nic neztratí.

Dveře hotelu se otevřely a do místnosti zanesly chlad. Ve dveřích se kymácela vyšší postava muže, oděv špinavý a potrhaný. Na tváři byly viditelné známky souboje. Nateklé oko, natržené ucho, proužek zaschlé krve táhnoucí se od pokřiveného nosu.

Pády do minulosti,
trpké chutě bolesti.
Znova prožité chvilky,
vidím zas ty roztrhané pavučinky.
Hlasy z minulosti,
navštívili stejní hosti.
Znova mám pocit, že padám.
Asi se definitivně vzdávám.

Lorelei

v zákoutích tmy, té bílé,
nad kterou temnější není,
v temně bělostných oblacích
rozplývá se pokora a pýcha,
snad

Prosila jsem, tak moc jsem prosila a doufala a nakonec to stejně nevyšlo. Utekl jsi mi na míle daleko a já Tě nemůžu najít. Možná, že se mi to jednou ještě podaří, ale už to asi nebude ono, nebo co myslíš? Má to ještě cenu se tím vůbec zaobírat? To víš, že má. Já budu klidně čekat, ale nevím jak dlouho budeš chtít čekat Ty- jestli vůbec.

A místo lásky a tolerance,
ať dítě křičí česky, polsky, německy,
tam nad obzorem, koukni,
tam kvete nacionalismus-
a odhnívá svou vlastní xenofobní štítivostí

Kapka rosy za oknem,
na louce žlutý klas.
Utíkáme před světem,
nezbývá nám čas.