V bytě nejvyššího patra panelového domu je otevřené okno. Na parapetu v něm stojí třináctiletá dívka. Vypadá klidně, jenom po tváři jí téměř nepostřehnutelně stéká několik kapiček slz. Před sebou má jednoduchou volbu. Jsou pouze dvě možnosti. Přesto je to její nejtěžší volba v životě. Rozhodla se…

Vzpomenu na pohádky. Tam se jich určitě vyskytují stovky a stovky. O čem jiném by byly než o udatných rytířích, hloupých Honzech a moudrých vševědoucích kouzelnících?

Chtěl bych být lepší - nápad je to dobrý, ale jak by řekla babička: "Chtít můžeme cokoliv, převedení do praxe už je poněkud složitější."

Většina dívek si přeje být krásná a mít ideální míry jako ty nejznámější top modelky z obálek časopisů. Jenže co je vlastně opravdový ideál?

Nedávno jsem se pozastavila nad jistou událostí. Zároveň mě donutila zamyslet se nad ní a vlastně i sama nad sebou. Ačkoliv nešlo o nic neobvyklého, zapůsobila na mě. Mnohem silněji než kdykoliv jindy. Možná proto, že jsem se stala jednou ze zúčastněných a možná proto, že jsem se stala jednou z těch, jimiž jsem celý život opovrhovala.

Jsem směšná a celý můj dosavadní život je směšný. Proč mám být stejná jako tisíce jiných holek? Vyhublá a prsatá Bárbína. Jsem prázdná nádoba, která se snaží jít za jediným cílem. Být ta nejkrásnější.

Odborníci nazývají současné žijící generace jako informační společnost. Zatímco dříve byl za symbol vzdělaného člověka považován starší prošedivělý muž s vousy a knihou v ruce, dnes je to muž v obleku a kravatě nesoucí pod rukou elektronickou databázi. Za posledních několik desítek let se rapidně změnil styl života, včetně trávení volného času. Život nám připadá rychlejší, drsnější, zmatenější. A zdá se jakoby i mnohem více začal fungovat onen zákon džungle, kde přežívá pouze nejsilnější. Je to tak.

Tak nám opět začalo zkouškové. Přemýšlela jsem nad tím, jak si ukrátím volnou chvíli mezi drcením se na zkoušky a jejich samotným absolvováním. Brigáda. Proč ne?! Koneckonců zkoušek není zase tolik a peníze, ty se přece hodí vždycky. Dobře. Brigáda. Jenomže kde?

„Vstávej lenochu! Vstávej, vstávej, vstávej!“ vřískal mobil. Zmáčkla jsem červené tlačítko, abych ho umlčela. Byl to hloupý nápad, dávat si tohle vyzvánění budíku. Podívala jsem se na displej. 10:00. No jo, musím vstávat. Kterého je dneska?

Milí čtenáři Studentského světa,
jsme zase na konci roku, nikoliv na konci svých sil, i když ty vypjaté situace mezi lidmi na ulici, ta deprese ze shánění dárků, to trauma z nekonečných front např. u pokladen obchodních domů je vidět všude. A tak nás přišly potěšit ovečky.