ČÁST 1.

Julie bydlela na Bond Street, tedy vcelku rušné ulici, takže se po nocích, když se pozdě večer vracívala z práce domů, nemusela sama bát, okolo jejich bloku se pořád něco dělo. Jenže onu noc bylo všechno jiné.

Zavřu oči a není ani třeba přílišné fantazie, abych mohla sledovat ty návraty do budoucna.
Jemné šumění moře, pronikavý křik racka, který si k snídani nedopřál dostatek ústřic, ale i ty nenápadné sluneční paprsky, které mne hladí po ramenech, zarývají se mi do kůže jako jehly čínských léčitelů a naznačují mi, že ony jsou tady pánem.

Sluneční květ, tak se jmenovala. Jméno hodné dívky jejího postavení. Jen ona mohla být obětována, aby zachránila svůj národ. Jen ji si vyvolila…
Jen jediný mezi nimi nebyl s její jistou smrtí smířen. Ten jehož znala tak dlouho a přitom tak krátce. Ten jehož jako jediného milovala, byli si zaslíbeni.

Kdysi jsem patřila do jedné party. Byl to prapodivný spolek, který vedl daleko. Až za obzor mých možností. Nebo schopností? Nevím, už je to dávno. Čtyři roky, snad. A začalo to přece tak nevinně. A skončilo? Dobře, špatně, jak pro koho. Těžko se to posuzuje…Ale jedno vím úplně jistě. Tehdy byl stejně slunečný den, jako dnes…
„To snad není možný, zase přijdeš pozdě,“ jíkala Bětka a poplašeně běhala kolem mě.

V krátkosti vás seznámím s jednou vtipnou scénkou (sepsanou dialogem, který přesně vymezuje postoje jednotlivých postav, což považuji za stěžejní záležitost), která se mi stala úplně jednoduše v pražských ulicích a svou vtipnou lehkostí a až zvláštní neuvěřitelností, která ovšem zdaleka nesahá do fikčního světa, primitivně pojednává o absurditě lidských přání. Co je vaším snem? Kam chcete dojít? Máte nějaká přání? ....Já ano. Chci zuby! Ale ty upíří!:-) (pozn.: Ti z vís, kteří je vlastní, nechť mě kontaktují!)

Ve sněhové vločce pluly labutě. Každá svým směrem a nikdy se nesetkaly, tak jako v každé vločce. Obě si myslely, že zůstanou navždy samy a také samy roztají s vločkou, až dopadnou na zem. Tak bloumaly vločkou už nějakou dobu a stále ne a ne se rozletět do větru a dopadnout na zem.

To vám byl jednou takovej klacek a rodiče ho omylem pojmenovali Zdenda. Nikdo vlastně neví proč.Byl malý, zakřiknutý a nejraději si hrál s dětmi na písku, i když už mu táhlo na dvacet.
Byl velmi chudý student. Měl jen dvě knížky-vkladní a žákovskou. A s těmito knihami se vydal do světa, aby se naučil "něco do života"...
Vzal si tedy pár lahváčů, bochník chleba, učísl si svou patku a vydal se v svět.

V krajině, kterou žádný živý tvor neznal, se zrodila láska. Jakmile do ní lehký vánek něžně fouknul, rozletěla se do všech stran a políbila každou věc, vše co jí přišlo do cesty. A tak se pustá a chladná země změnila ve šťastný svět bez bolesti a starostí… Obloha se začala zase smát, od té doby už nikdy neuronila slzy, kterými vždy kropila zem, nad kterou truchlila. Slunce zářilo a dávalo víc než kdy jindy dobrou náladu do srdcí všech nenormálních lidí, kteří v krajině žili. Nebo zářilo pořád stejně, jen bylo přece něco jinak?

Je to strašně dávno, kdy jsem si naposledy psali sms-zprávy či posílali dopisy.
Jednou v dubnu jsem si hrál s telefonem, a jelikož byly svátky, tak jsem všem posílal přání k velikonocím. Bohužel jsem už nekontroloval, zda mačkám telefonní čísla správně. No jo, jak už se to tak stává…Omylem jsem poslal několik přání cizím osobám. Všichni mi opětovně popřáli a poděkovali za sms. A také se hned ptali kdo jsem atd.. Pak sem si uvědomil, že jsem psal úplně cizím lidem, třeba jim to udělalo radost…. Kdo ví, nikdo nenadával…

Proč? Proč se ptáš? Pro radost, prostě jen tak…někdy jen tak, někdy proto, protože to pomáhá. S čím? Sama nevím. Vždy, když se potřebuji někomu svěřit a nikdo se mnou není, vždy když jsem sama v nostalgickém rozpoložení, svěřím se papíru. Někdy mu povím tajemství. Jindy jen hlouposti a někdy si papír povídá se mnou. Zní to divně, že? Papír si se mnou povídá… Ale je to tak, někdy sednu k počítači a jen tak hýbu prsty, dotýkám se klávesnice, na nic nemyslím a jen koukám, co z toho vzejde. Je to dost zajímavé, zkus to taky.