Lidé, i v tom to století někdy zadoufají, v lidskou dobrotu, a požádají o pomoc. Samotný fakt, že svou prosbu vysloví, je často velmi nepříjemný proces. Mnoho z nás to moc dobře zná. Vypustit z úst něco co vás staví do pozice lítosti je opravdu situace, které byste se pokud by to šlo, vždycky vyhnuli. Muži v projevení slabosti mají obzvlášť problém. Jsou hrdí a jakákoliv sebemenší lítost z cizí strany je nepřípustná. Co si budeme namlouvat jejich ego je větší, než si kolikrát sami dokážou přiznat.

Žijeme ve světě, kdy nás pomalu ale jistě dostává technika na místo, které bychom si před ještě několika lety nedovedli představit. Ubývá setkání s přáteli, teď je in si prostě a jen psát. Matky své děti raději posadí k počítači, než aby je zabavily samy. V tramvaji za sebou sedí několik lidí s mobilem v ruce a buď hrají nějaké hry či smskují, jsou online na některé ze sociálních sítí a nevnímají okolí.

Jsi jen moje touha, ta která jako hvězda padá k zemi nebo jak slza, která padá k srdci.

Jsi mi vším na co pohlédnu, vždy vidím tvou tvář v odrazech i ve snech, jenž mě škádlí Tvou přítomností. Jsou chvíle, čtyři krát dvacet čtyři, které musím uběhnout abych se dotknout mohl Tvé tváře jako tolikrát. Možná city, které uvnitř chováme mnozí mohou nazvat falešnými neboť pro ně již skutečná Láska zemřela spolu s hrdinnými činy, ale věřím, že uvnitř nás hrdinové dřímají.

Noc co noc mě provází zlý sen,
do propasti padám jen.
Hvězdy na nebi něco mi tají,
šepot ticha v jinotaji.
Zakrývám si oči, křičím do tmy,

Nacházím se v situaci, kdy moc věcí nedokážu pochopit. Lidi okolo mě mají častěji nasazené masky než dříve. Nikdo se nebojí na oplátku zradit přítele a rozhodně nikdo nejedná férově.

Snažili se na mě hodit nějaké věci. Nevím sice co, ale vzhledem k borcení všeho bych řekl, že byli alespoň dobře mířené. Pomluvy. Řeči, které lidé vypouštějí z úst, když z vás mají strach, snaží vás sundat z pomyslného trůnu. Jak jinak to udělat než proti vám všechny poštvat?

Byl jednou jeden moc smutný člověk. Ten člověk byl smutný, protože nebyl tak úspěšný jak si přál a nedokázal projevit svůj vlastní názor. Myslel si, že nemá vůbec talent, že nic v životě nedokázal a nikdy ani nic nedokáže.

Žil v rodinném domku na vesničce. Spokojeně se svou rodinou, s pejskem a malým sametovým králíčkem. Obklopovalo ho spousta milých lidí. Měl přátelé a patřil do party. Zažívali spolu vždycky spousta dobrodružství.

V poslední době mě mé okolí přunutilo přemýšlet nad lidmi a jejich chováním. Shodou okolností jsem se dostala do jiné společnosti než na jakou jsem zvyklá a všímala si do očí ale i do uší bijících rozdílů, které nejenomže ve mně vyvolaly obavy ale i zděšení, kam jako lidstvo spějeme. V porovnání s minulostí si všímám velkých změn v chování lidí. Jedu tramvají a matka řve sprostě na svoje dítě, lidé neřeknou prosté slovo 'zdovolením', když chtějí vystoupit, ale namísto toho do druhých bezeslovně vrazí a jdou dál.

Přijde po další chvíli s otázkou, jestli mi nevadí jet autobusem, že jsou levnější. Jedno mi to není, protože Tuk tuk je věc, kterou v Plzni nemáme, a mě celkem baví, ale pokorně odpovím, že je to na něm. Táhne mě za ruku kamsi, kde se to zdá z hlediska koncentrace autobusů vypadat jako CAN a ptá se na cenu. Teď se ptá na cenu?! Myslela jsem, že už ji dávno zjistil! Ještě, že už trochu rozumím panjábsky, už mu totiž nevěřím ani slovo. Kdo ví, co zase dělal, když jsem tam stála v té své chvíli samoty.

Smutek je naprosto běžná věc v lidském životě. Je to reakce na ztrátu někoho či něčeho. Čehokoli. Jak je ale možné, že se bojíme, ostýcháme dávat smutek najevo? Uzavřeme se do sebe. Proč ho neumíme sdílet s druhýma? Co když se nám ale uleví?

Generace 21. století nežije své reálné životy tak dokonale jako ty online. Proč tomu tak je?

Mnohem častěji mají malé děti přístup k počítačům než jsme dříve měli my. Co bylo sem tam hraní na Commodore 64 oproti dnešním nadupaným mašinám a hektolitrům krve? Zatím co my jsme si s bráchou hráli, dnešní děti začaly vystavovat své soukromí na Facebooku, Twitteru a MySpace.