V pátek 12. října se konali krajské volby do zastupitelstev a naše republika se zabarvila rudo-oranžovou barvou.

Ani mě to v současné době nepřekvapuje, vždyť od pádu komunismu v 90. letech uběhlo bezmála dvaadvacet let, kdy se k moci marně snažili dostat. Teď však vyhráli první kolo krajských voleb v ústeckém a karlovarském kraji, nikdo by však neřekl, že v Praze také vyhraje komunistický kandidát.

Dostala jsem do ruky zase tu hnědou olejovou patlanici a teď, když tam seděl vedle mě a tiše se modlil, ji nešlo nesníst. Byl to zvláštní pocit, jíst něco, co je evidentně posvátné, ale vy k tomu máte mírný odpor. Když na to ten muž v bílém hábitu sahal svýma vrásčitýma rukama a s pomateným výrazem mi to celé (bylo toho celkem dost) vkládal do těch mých, nedokázala jsem si představit, že se tentokrát budu muset překonat. Poté, co jsem to ale pokorně spolkla, jsem si uvědomila, že mi to vůbec nevadí, ba snad i naopak.

Seděli na okně sýkorka a vrabec
a já měla dojem, že rozumějí životu víc než já,
kroutili hlavou jakože já jsem ten blbec,
seděli, dělali povyk a klovali do okna,
a vážně to asi bylo tak.

Jsou lidé. Chodící mezi námi. Jenž se upínají na něco co je jim odpíráno a stále dělají jako by jim to patřilo.

Lidé, kterým řekneš jednou ne a oni stejně neposlouchají. Pořád si půjdou za svým. Například jako když maté ctitele nebo ctitelku. Ta pozornost může být chvíli krásná a příjemná. Nestává se pořád aby se k vám choval někdo tak krásně jako oni, ale když je na scéně jednostranná Láska jde bohužel rozum uhranutých stranou.

Chybami se člověk učí.
Nebo je stále opakuje.
Tak jako já.

Někdy se sám sebe ptám proč dělám různé věci, proč se nadchnu pro něco nedosažitelného a šmátrám rukou mezi hvězdy.

Snažil sem se pochopit ten koloběh. Změť všedních dní a Tvoje oči, stejně tak tajemné, možná my odhalí co bude dál jak křišťálová koule nádherné čarodějky. Někdy bych chtěl abys mě poslouchala a naopak abych mohl poslouchat já Tebe, říct Ti tolik věcí a brát vážně věci co řekneš Ty.

Sluníčko dnes pěkně hřeje,
Pan Goldflam se z dálky směje.
Rychle běží s aktovkou,
Zalesněnou Stromovkou.

Byl to můj největší hřích,
žít v nevinnosti a lžích,
s poselstvím ve svých zmatených očích.
Jako to nenápadné kvítí podzimní,
na čem nyní záleží je, jak jsi upřímný.

Chceš článek plný Lásky?
Bez ní prý život nemá dobrou příchuť, prý je šedivý a nezajímavý, je pravdou, že je to vlastně koření života.

Psát o Lásce. Naplnit očekávání tímto článkem a dát do pořádku všechny náležitosti. Objasnit co to vlastně Láska je, že je citem při němž Ti srdce zaplaví štěstí, ale i bolest, která působí v různých směrech.
Láska je zkušenost, troufám si říci, že ta největší v našem životě.

V chrámu je mi krásně, když líbám podlahu před oltářem v typickém sikhistickém pokleku, modlím se za Gura a všechny hluboké lidi, kteří si váží svého života, v jedné jediné větě. Zase jsem tam sama, a tak, když se usadím do tureckého sedu do rohu pod větrák, který nefunguje, začnu se modlit nahlas. Na sobě tradiční panjábský suit, přes vlasy upravený čundí, bosa, jak se sluší a patří. V modlitbě strávím kus času, který mě nabije neuvěřitelnou silou, pak si ještě jednou kleknu patami vzhůru a čelem se dotknu země. Odcházím. Plná.