Znáš ten pocit. To když nevíš co Ti odpoví. Ten strach z toho co bude potom. Neboj.

Dokud nic neuděláš nic se nestane, jen budeš zažívat dennodenně ten strašný pocit v hrudi. Víš, je toho hodně co chci napsat tak si prosím udělej pohodlí a přečti si má slova. Vždy píši o tom co se děje kolem mě, když lidi pláčou, když mají problémy, když jim někdo hází klacky pod nohy.

S pocitem viny

Míjíme se,
den co den,
s pocitem, že
se mi snad rozskočí hlava,
vídám tě …
… každý školní den.

Život je problém. Bez návodu a mapy se tu plácáte několik let. Někteří to nevydrží a najdou si „zkratku“. Ostatní pokračují na cestě dál.

Víš, život je plný náhod. Zvratů. Bolestí. To však neznamená, že má život jen tmavé stránky. Naopak. Ve světě je Láska. Porozumění i oddanosti. Ty věci nám pomáhají vyhrát, respektive naklonit misky vah na naší stranu. Občas si každý připadáme tak nějak sami. Je to dobře, neboť si vlastně uvědomíme svou podstatu.

Jsi ve vzduchu a najednou se probudíš. Strach z nezměnitelnosti situace. Prostě někde jsi a z toho místa se nemůžeš dostat jinam. Bolest loučení, které je ne-zbytné, a člověk by měl být natolik silný, aby dokázal toto na shledanou říci. Jedině tak tě život jindy může odměnit novým dobrý den. V tu chvíli posledního objetí si to neuvědomuješ, necháš své oči vykoupat v těch jeho a na pár momentů ztratíš vědomí. Připadáš si celkem sebevědomě.

Poslední dobou se stydím. Nesnáším když někdo lže o to hůře, lže-li někdo veřejně. Chci Svobodu!!

V hrudi mi hoří plamen, ale co můžu dělat, když jsem jen student. Když cokoliv bych udělal nikdo by mě nepodpořil. Než žít v tomhle svinstvu raději sedět v chládku, ale s vědomím, že jsem se pokusil to tu zbořit. Ani nedoufám, že se toto dostane k těm nahoře. Lidi už je dávno nezajímají.

JAN DÍTĚ - NEOBYČEJNÝ ČLOVĚK

Jan Dítě byl přeloučským rodákem. Narodil se v tomto malém východočeském městečku v roce 1818 a svým pozdějším životem a konáním se nesmazatelně a navždy zařadil mezi nejvýznamnější místní občany.

Chlapec hledá dívku, s kterou se může vyspat. Muž hledá dívku, s kterou by se ráno probouzel.

I tak by se to mohlo říct. Láska je vlastně o tom jak dospělé city máme. Nemůžu to však vzít z vlastních zkušeností, neboť já na vztahy na jednu noc nikdy nějak nebyl, i když sem s tím naštval asi dost slečen. Někdy máte nutkání něco provést. Něco spontánního. Něco co jde z Vás a co už jste si dlouho přáli.

Ladná lékárnice Lada Lupénková lámala liberecké lívance. Louskala lískové lodičky, leč líbána lukostřelcem Liborem litovala letošního ledna. Loňský leden léčila lazara Lolka, lakomého litoměřického lichváře. Lítostivě lamentovala. Lotrando Libor limitoval lkaní, libě Ladu lechtal laskajíc lososová líčka. Laňka Lada lomcovala lehkomyslným lačným lotrem.„Lenochu lacinej, lelkuješ lemro líná, láteřila liknavě. Lufťák Libor lapil Ladin loktík.

Někdy jsou věci vzdálené. Připomínající hvězdy na obloze. Jindy září jak světlušky v Tvé dlani.

Když už je všechno odhodlání pryč. Když už všechny světla naděje zhasly. Ty to pořád nesmíš vzdát. V životě je spousty těžkých věcí, které budeme muset zvládnout „levou zadní“. Nebudeme mít na výběr.

Vykoukla jsem pobaveně pod Viktorovou levou rukou a alespoň ho pozdravila:
„Ahoj.“
Toníček, štěstím bez sebe, sundal si brýle a já uviděla malá králičí očička, jak na mně visí.
„Pojď, něco ti ukážu.“
Viktor za námi ještě hrozil prstem, ale když jsem mu slíbila, že se na tango argentino vrátím do jeho náruče, kývl a šel si dát k baru kolu s ledem. Toníček mě zatím vlekl k židlím, na kterých trůnil prý celou dobu před naším příchodem.