Nevíte, co s volným odpolednem? Stálá expozice kubismu v Domě U Černé Matky Boží je tou pravou volbou, stojí tedy alespoň za zhlédnutí. Klenot pražské kubistické architektury, na rohu Ovocného trhu, nedaleko Prašné brány, jednoduše nelze přehlédnout. Dům byl postaven podle návrhu Josefa Gočára a patří k jedné z významných kubistických budov v Praze. Původně obchodní činnost zahájil roku 1912, po válce sloužily unikátní prostory jako kanceláře. Teprve v roce 2003 zde bylo otevřeno Muzeum českého kubismu, které je návštěvníkům zpřístupněno každý den mimo pondělí.
Výstava zasahující do druhého a třetího poschodí je zaměřena na nejvýznamnější období z let 1910-1919, řadící se k vrcholům českého kubismu u nás. Reprezentativní místo zaujímají díla Emila Filly, Bohumila Kubišty, Josefa Čapka, Antonína Procházky, Václava Špály, Jana Zrzavého a v neposlední řadě i Otakara Kubína a Otta Gutfreunda. Ačkoli je však celá expozice považována za nejrozsáhlejší sbírku kubismu v Praze, počet děl předních a jmenovaných kubistů je velmi nízký. Prázdný a nevyužitý prostor zabírají nevkusně vybrané sošky afrických žen a zbraní. Tam, kde se na stěnách rozprostírají fotografie, doklady a odkazy na literaturu o českém kubismu, mohlo být přinejmenším ještě pět dalších významných uměleckých děl. Jestliže máme zaplatit sto korun za tři téměř prázdná patra, očekáváme v patře čtvrtém alespoň převratný zlom v kurátorově organizaci, nikoli tedy nepatrnou cedulku hlásající, že výtvarné dílny Lektorského oddělení Národní galerie v Praze jsou ‚dnes‘ uzavřeny.
Ačkoli tedy malba pokulhává, fotografie kubistické architektury a keramiky, skla a plakátů, které zapůjčilo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, výstavu do jisté míry zachraňují.
Za zmínku stojí určitě i kubistická extravagantní kavárna Grand Café Orient a točité schodiště vedoucí z přízemí téměř až do střešních pater, kam se mimo hrubě orientační otevírají hodiny, ale obyčejný smrtelník stejně nedostane. Interiér kavárny v prvním patře domu je replikou původní Gočárovy kubistické kavárny zlikvidované po roce 1945. Přesto je však konečný vzhled téměř bez rozdílu se vzhledem původním.
Jedinou škodou celé výstavy je, že se instalacím obrazů a soch nevěnovalo zdaleka tolik místa jako rozsáhlým informačním letákům ze života Špály a Kubišty, které k dokonalému vzhledu sbírky určitě patří, naopak mnohé návštěvníky svým dlouhým a spletitým textem docela unudí. Plus dávám hlavně krásnému prostředí a přímo luxusním kubistickým interiérům.