Tvůrčí psaní flákám děsně,
Se zápočtem mám to těsně,
Středu jsem zas prošvihla,
Stejně bych jí nestihla.
Měla jsem fakt děsnej stres,
Ročníkovku sněd‘ mi pes.
Vlak mi ujel před nosem,
Tak jsem jela přívozem,
Čas však blikal za pět čtyři,
Míjeli mě pionýři.
Vesele si zpívali,
Přitom děsně chlastali.
Mlha padla znenadání,
Ha – motor nikdo nepohání.
Padla na mě panika,
Mít tak s sebou logika.
Ten by mi řek‘, žádný strachy,
Zbytečný jsou tvoje tlachy.
Norský moře mě by snědlo,
Nemít s sebou napajedlo.

Ten kluk

Šla jsem tudle ulicí,
A potkala pěknýho kluka.
Povídá mi: „Kampak slečinko míříte?
Prach za sebou a zlaté kamení víříte.“

Připomínal mi mýho tátu,
Toho, co umřel ve válce,
Vypadal trochu jako čert,
Jo, život s ním, byl jeden velkej žert.

Ten kluk byl skoro jako on,
Oči měl věrný a pusu širokou,
Já najednou jen s ním chtěla žít
A bylo mi jedno, jak starý mohl tak být.

Mohl to být můj syn,
Moje ztracená radost,
Ten kluk s bělostnou pletí,
Poté jsem zjistila, že říkali mu Petí.

Tak vzala jsem ho za ruku,

Sliby chyby
bycha honit
nebe zebe
slábne chřadne
tvoje tělo

Nemoci přemoci
zkus skus
zabolí přebolí
kdokoli kdykoli

Prý povolí cokoli

Víckrát už to neuděláš...

Slzy jak perly,
a cit se vytrácí.
Odvedli Štěpánku
odvedli vojáci...

Co slyšet chtěli,
nevěděla, neřekla.
A kapka krve,
ze rtů jí utekla...

Když se jako pírko lehce proháněla krajinou,
když roztáhla křídla jako pták.
Kam její oči dnes spočinou,
cítí se volná jako mág.

V jejím srdci láska tkví
a v očích jiskřičky radosti má.
Šťastný ten, kdo o tom ví,
přešťastný ten, kdo tu moc zná.

Kouzelným plamínkem mění zemi v nebe,
udělá šťastného dokonce i tebe.

Touhou zakusit bezchybné bohatství,
letí letním vánkem,
bohatý není ten, kdo nezná vděk,
letí za červánkem.

Lorelei

Svět mě baví
Baví mě svět
Svět baví mě
S tebou baví
S tebou baví svět
Mě baví svět
S tebou

Je to tebou.

slunce hledá svěží vánek
vánek láskou oplývá
kdeže sladký spánek
vždyť moc času nezbývá

když se na molu oba dva sešli
pak u konvice s kávou
vesele konverzovali
a ani nevěděli, že stárnou

mlčky se spolu do noci vytratili
pak splynuli a stala se z nich rosa
nepřišlo mu, že veškerý život ztratili
a hle, dívka prosí, když chodí po louce bosá

Lorelei F.

peřinkou štěstí oblaka zahalená,
krajina dlouhá, vzdálená
na horizontu slunko zářící,
na vrcholku hory muž klečící

Byl večer,
měla na sobě krásné šaty,
ty by se vám libíly,
všichni na ní jen koukali.

Byla spokojená,
jen radostí zářila,
on z ní nemohl spustit oči,
moc se mu líbila.

Pod pavučinkou ukrytá,
v místnosti světlem zalité,
kuličky štěstí počítá
a láskou srdce naplněné.