Lenka Černá, scénář Dopis na rozloučenou
Dopis na rozloučenou aneb příběh v Dopisech
(Lež má krátké nohy a s kreditkou v kapse vám stejně nikdo nic nezaručí aneb o tom kterak se důvěra k manželovi, sestře ani nikomu jinému jedné paní hodně nevyplatila.)
JEDEN DEN A VÁŠ ŽIVOT SE RAPIDNĚ ZMĚNÍ aneb REKLAMA NA NAIVITU

(12.3.2082, 11,30)
Drahá Maruško,
Nemyslím si, že by tvoje předtuchy byly zrovna výstižné. Říkala jsi, skálopevně jsi mě ujišťovala, že na nic nepřijde, že to bude naše malé tajemství. Ale mě to mohlo být hned jasné. Taková ta tvoje tajemství jsou vždycky na pováženou. Včera mi napsal, že tu svoji knihu už konečně dopsal. Skládá se z několika nesmyslných povídek o ženách. Přitom ženám vůbec nerozumí. Ženou jeho života byla snad vždycky jen jeho maminka. Když jsem mu tudle upekla koláč, obořil se na mě, že bych už konečně mohla po tolika letech vědět, že mák a oříšky nesnáší. Spletla jsem si jeho zálibu a tvojí zálibou. Málem jsem nás prozradila. To bych tomu, propánakrále, dala! Vlasy by mu zšedly ještě víc než teď a už bych ho určitě nikdy nepřinutila vytáhnout jeho bobtnající kreditní kartu a přinutila ho koupit mi ten šperk, jak se ti líbil. Ne pro mě. Pro tebe přece! Ještě se ti ozvu, musím tu naši dnešní procházku nějak ututlat, aby neměl žádná podezření.
S láskou tvoje Martina

(12.3. 2082, 11,35)
Drahá Martinko,
Měla bys mu to už konečně říct! Rozloučit se s ním a už se nevidět! Jeho duše vůbec nesouzní s tou tvojí! To sis ještě nevšimla? Já teda ano, kdykoli jdu k vám „na návštěvu“. Doufám, že jsi uklidila ty rozházené kalhotky nahoře v ložnici! Co by si asi pomyslel? A vůbec, ty to na něj umíš líp. Vezmi si zase dneska ty svoje fialové šaty a zkus z něj vymámit, co se dá, ať pak konečně frnknem. Kdo se má s takovým kopytem zatěžovat? Krátit si život? Notáře pak můžeš stejně podplatit, aby urychlil rozvodový řízení. Všimla sis mimochodem toho, jak se poslední dobou tloustne? Když jsem vás viděla posledně, vlekl se jako tasemnice ze závodní jídelny.
(náhle volá Martin Martině)
MARTIN
Martinko, už s tebou déle nemůžu být… (pro sebe: Fakt netušim, jak ti to jinak říct, mám tě po krk.)
MARTINA
Já teď nemůžu, vařím…
MARTIN
Ten sladký čas, co s tebou jsem žil… (pro sebe: Opojný jak jed byl.)
MARTINA
Podívej se, já tímhle klábosením jen svůj čas mařím!
MARTIN
Teď už se ti určitě nelíbím. Mám na víc pár dobrých kil. (pro sebe: Ty se mi nelíbíš! Mohla bys učit malý tchoře smrdět!)
MARTINA
Já tě milovala i s tím tvým stářím! Máš snad milenku?

MARTIN
A bývaly i časy, kdy jsem se víc myl. Teď už je tomu jinak. Mám pro tebe Dopis, z něho všechno pochopíš.(pro sebe: Prokrista, ty ženský maj pořád tolik řečí okolo.)

MARTINA
I já ti vlastně chtěla něco říct. V náš poslední den, jsem si vzala tvojí oblíbenou halenku.

MARTIN
Nečekám, že mi nějak odpovíš. Nechci tě dál trápit, posílám ho pošťákem.(pro sebe: Už tě nechci nikdy vidět.)
MARTINA
Já už tehdy na svatbě si říkala, že nechci s tebou nic mít. S takovým rošťákem! Ale to je už jedno, drahý, i já vztah chtěla ukončit. Odcházím.
(zvoní pošta)
POŠŤÁK
Hi girl, I have for you a letter!(umí pouze anglicky, černoch)
(Martina otvírá Dopis)

(12.3.2082, 8,30)

Drahá Martino,
Já odcházím za jinou, nemohu už déle žít s tvojí vidinou. Ta druhá, podobá se tobě tolik, ze mě stal se workoholik. Nenašel jsem stále sebe, odpusť mi to, prosím tebe!
Martin

(12.3.2082, 12,00)
Martinko,
Čekám na tebe u našeho tajného místa. Nezapomeň mi předtím poslat všechno, co ti doma nechal. Šeky a tak. Uschovám to pečlivě a pak spolu už jen zmizíme.
Tvoje Maruška

(12.3.2082, 12,45)
Drahá Maruško,
Konečně jsem osvobozen ze spárů té ženštiny. Jen co spolu odjedeme za hranice, rozvedu se s ní a budeme už jenom svoji. Nezapomeň všechny svoje obálky a finance přibalit si s sebou, já počítám už delší dobu jen a jen s tebou!
Tvůj Martin

(Když se Martina vydá se sbalenými kufry k Marušce na jejich tajné místo, nikdo tam není, i její byt je prázdný a Martina zůstává na ulici, bez peněz, sestry i manžela.)

STŘIH – INT. KABINET TVŮRČÍHO PSANÍ
LENKA
Tak, co tomu říkáte, je to tak hrozné?
PROFESOR
Nevím Lenko, myslím ale, že se trošku bojíte práce.
LENKA
Já se práce nebojím, klidně si vedle ní lehnu.
PROFESOR
Berte to vážně prosím vás!
LENKA
Já už teda vážně nevím, jak to jinak napsat!
PROFESOR
Chtělo by to trochu symetrie do příběhu…včlenit jí tam, víte… (nervozně poklepe prsty)…ale však vy sama nejlíp víte, jak to udělat…
LENKA
Symetrie je pro idioty, inteligent má svůj osobitý styl psaní, každý má svůj styl psaní, nemůžete mě nutit do komedie, asi na ní nemám žaludek!(rozhořčeně)
PROFESOR
Ty grotesky vám moc nejdou, pravda.(pokývá hlavou) Možná by vám šla lépe naspat tragédie, životní příběh, popsat trpkost lidského bytí…(zamyslí se)
LENKA
Možná.(zasměje se)
PROFESOR (zvědavě se na ni obrátí)
Čemu se smějete?
LENKA
Ale ničemu. Jsem veselej člověk! Ale grotesky asi přenechám jiným. Tak zase za týden.
PROFESOR
Jistě, na konzultacích. Píšu si to.