Zastavení času. Tak by se dal nazvat můj večerní pocit druhou sobotu v březnu. Sedla jsem si na židli a dívala se na básníka a básnířku. Začínal literární večer. Už jsem jich několik zažila, ale je to snad už víc jak rok, kdy jsem byla na posledním autorském čtení. Během studia to byla samozřejmost a mnohdy i povinnost navštěvovat autorská čtení, literární večery, konference atd. Po státnicích jako by někdo udělal tlustou čáru za tím, co bylo. Právě proto jsem dychtivě očekávala, co přinese tento večer. Přinesl mi návrat do studentských let, přinesl mi opět ten krásný pocit, že život se dá žít i jinak, že právě taková setkání jsou podnětná a přínosná, člověka hodně obohatí. Byl to krásně strávený večer při povídání dvou kvalitních literátů, kteří mají navíc k tomuto kraji hodně blízko, dokáží mluvit nářečím, slezské kořeny se proplétají také v jejich tvorbě, z níž nám dávali ochutnat. Dozvěděla jsem se nové informace o kavárně Avion (Noiva) v Českém Těšíně, s potěšením jsem si vyslechla spoustu historek, návod na „úspěch“, teorii o náhodě a o platnosti pravdy „být připraven“. Seděla bych s těmito lidmi ještě déle. Oba veselí, vtipní, pohodoví. Měla jsem pocit, že se zastavil čas každodenního života a že jsem se ocitla v jiném světě. A když zaznělo autorské čtení úryvku Brněnského metra, které jsem četla dvakrát, ale nikdy ne tak procítěně a pravdivě jako sám autor, nebylo pochyb o tom, že literární život, ať už ten umírněnější či ten bouřlivácko-hospodsko-bohémský, je prostě jiný svět. Bohatší. Takový pocit jsem mívala téměř na každém autorském čtení, při každém setkání s Autorem. Viděla a slyšela jsem číst ukázky tvorby Jana Balabána, zažila jsem autorské čtení Magora, Petra Hrušky, roztomilé čtení Ladislava Jurkoviče a spoustu dalších. V těchto chvílích jsem měla chuť žít bohémským literárním životem. Scházet se v hospodách, debatovat, vidět svět jinak. A jak to dopadlo? Po večerech čtu Monyovou a Viewegha! Čtivé, NENÁROČNÉ, vtipné. Ztráta kontaktu s literárním světem a každodenní osmihodinová směna mě dovedla ke čtivu. Výmluva? Možná. Sama nevím, proč v knihovně nevytáhnu z regálu Kratochvila, Matouška, Kunderu, Ajvaze, Eca… už ani na toho Hrabala nesahám! Chodím najisto. Viewegh-Šabach-Monyová a podobní. Hledám nenáročnou zábavu. Tahle sobota mě ale zase tak trochu vrátila zpátky k Literatuře. Vždyť Vaculík mě bavil, Krchovský, Bondy, Wernisch, Roman Ludva, hry Václava Havla a další. Akorát nového Miloše Urbana vždycky nedočkavě zhltnu, u toho jsem zůstala i přes jeho poslední poklesek, ale zbytek mého současného čtení tvoří opravdu jenom „relax literatura“. Po tomto večeru jsem si ale slíbila, že se „vrátím“ k předchozím zájmům, autorům a dílům, nad kterými se lze zamyslet. Nejprve ale musím zaplatit pokutu v knihovně za opožděné vrácení čtiva…