Chybami se člověk učí.
Nebo je stále opakuje.
Tak jako já.

Stojím před umyvadlem na špičkách a upřeně se na sebe dívám do velkého zrcadla, orámovaným mahagonovým dřevem. Vycením zuby a nehtem u malíčku pravé ruky si z předního zubu vylovím zrníčko od rohlíku, který jsem nejméně před dvěma hodinami pozřela k snídani.
„Nesnáším svoje zuby.“ Procedím a prohrábnu si vlasy. Byl to nejmíň rok, co jsem si je od profesionální kadeřnice nechala zkrátit úplně nakrátko, abych mohla nosit clipiny, což jsou nasazovací vlasy na sponkách s délkou 45 cm. Tenkrát jsem je našla od Ježíška pod stromečkem a měla jsem z nich obrovskou radost. Nosila jsem je každý den půl roku v kuse, než mi mé pravé vlasy dorostly do stejné délky. Učešu si je do drdolu a opláchnu si obličej.

Třeští mě hlava. Včera večer jsem to trochu přehnala s pitím na jedné měsíce plánované akci se spolužačkami ze třídy. Snažím se vzpomenout, co se vlastně tak zásadního stalo, že mám z toho husí kůži a sevřený žaludek. Ani nevím, v kolik hodin jsem se dostala do postele a jakým způsobem. Opřu se dlaněmi o umyvadlo, zkřivím rty a zvednu jedno obočí. Je to taková má mimo technická pomůcka, jak si rychle vzpomenout na dobu, na kterou máte neskutečný výpadek paměti, kterým trpím v poslední době velmi často.
Podrbu se na bradě a zvedne se mi žaludek.
„Co jsem to zase včera proboha prováděla?!“ Zhrozím se a hodím na sebe do zrcadla zhnusený pohled.

„Máš tady odvoz!“ Křičí na mě babička z obýváku. Vždy, když k nám přijede na návštěvu, visí na zvonku a poslouchá cizí rozhovory, které se linou ze sluchátka zvenčí.
Rozloučím se, sjedu 33 pater výtahem a nastoupím do auta, kde kromě mého odvozu sedí i na místě spolujezdce má spolužačka Paula, velmi usměvavá holčina s blonďatými polodlouhými vlasy. Tip holky do pohody.
„Konečně taky nějaká pořádná akce.“ Řve na mě na zadní sedačku přes hlasitou hudbu vycházející z autorádia. „Už jsem se nemohla dočkat. Stále jenom sedím doma na zadku a nikdo mě nevytáhne na nějakou párty.“
„Tam to nebude o moc lepší.“ Prohlásím.

Po pár kilometrech jsme nabrali další spolužačky a po zbytek cesty jsme i s odvozem prohodili pár slov týkajících se aktuálních problémů.

Konečně jsme zatočili do Brooklynu, kam jsme měli namířeno. Po půlhodině hledání klubu a po zaplacení vstupného u bodyguardů konečně sedíme všichni u stolu v klubu Marguerite. Tento klub na první pohled představoval místnost dražšího rodinného bungalovu natřeného na podivný odstín žluté barvy s jednou místností navíc, kde u zdi hučela zapojená malá chladnička, ve které barman Petr s barmankou Janou chladili jak alkoholické, tak nealkoholické nápoje pro hosty a kde se podle mého názoru scházeli místní zhulení radoby típci a s oddělenými pánskými a dámskými toaletami, na kterých byly věčně nashromážděné náctileté dívky, co to přehnaly s pitím. Uprostřed klubu se nacházel bar, který nějaký amatér špatně zaspároval a na který přilepil kachlíky tisíce různých barev od bílé přes hnědou až po růžovou. U baru se pohupovaly poškrábané barové stoličky, které nějaký dobrák podložil ohnutými pivními podtácky a doufal, že nějakou malou chvíli pomohou udržet stoličkám něco, co se z daleka podobalo rovnováze. Napravo zabíraly jednu třetinu místnosti velké reproduktory, na kterých byly hozené bundy, mikiny a některých odvážlivců dokonce i kalhoty a před kterými se zabydleli dva Djové. Jeden z nich byl bratr mé spolužačky D., která nás sem na toto odlehlé místo ve staré čtvrti Brooklynu pozvala. Druhý z nich připomínal Švejka s větším pupkem a červenými nateklými tvářičkami, který si od nás vypěstoval přezdívku Pupíček. Pupíček se vždy rád opil pod sekeru, jak se slušně řečeno říká a usínal na lavici v poloze nahé Rose DeWitt Bukater bez nahoty, její postavy a bez Jacka Dawsona, který Rose v této poloze namaloval v celovečerním filmu Titanic z roku 1997. Před Dj stolem se rozprostíral 3m x 4m taneční parket, který byl vždy plný bez závislosti na počtu lidí, kteří by na něm tancovali. Naproti se nacházelo pár dřevěných hospodských stolů s politými ubrusy Gambrinus, které nikdo nepral, ale vždy jen otočil na čistší stranu a s dřevěnými lavicemi s opěradly ve stejném dřevěném odstínu.

Díky velkému počtu reproduktorů a naproti tomu malému počtu stolů jsme byli rádi, že jsme si vůbec měli kam sednout. Namačkaní hlava na hlavě nás D. představila jejím kamarádkám. Polovinu jsem znala z minulého konce prázdnin, kdy jsme oslavovali začátek školního roku na chatě, kde jsem vypila dva litry alkoholu (navíc i Vaječný koňak, který už cestoval na každou akci po dobu tří až čtyř měsíců, který nikdo nechtěl a já ho v klidu vypila) a spala na gauči pod koženou bundou a palestýnou. Objednám si vodku s džusem. Mají zde akci 0,30 $ za půl litru plastového kelímku. Po vypití první skleničky jdu tancovat.

Něco kolem desáté večerní se všichni návštěvníci nahrnou k Dj stolu. Na plac nastupuje má spolužačka D. s jejím bráchou a s kamarádem. Všichni tři se věnují rapu. A úspěšně. Postavím se těšně před D. a v rytmu hudby se začnu kroutit a zpívat s ní. Po 10 minutách se jdu napít, jelikož mám sucho v puse. U dveří stojí mladý chlapec a usmívá se na mě. Už mám něco upito a projdu kolem něj, jakoby se nechumelilo. Když se vracím, všimnu si jeho pohledu. Stoupnu si schválně před něj. Po pár minutách se otočím a on se na mě usměje. Chvíli stojím s upřeným výrazem a přemýšlím, kde jsem ho viděla. Byl mi velice povědomý. Mezitím však odešel pryč. Znám všechny fígle v oblasti flirtování a tudíž mi došlo, že si jen chce hrát.
Projdu kolem hloučku lidí na WC, kde mají k mému údivu velké zrcadlo, ve kterém se samozřejmě ihned zkontroluju. Z černé kabelky s velkým růžovým květem, která mi ladí k mým černým lakovaným lodičkám, si vytáhnu pudr a přepudruju si pro jistotu nos. Na ústa si nanesu tenkou vrstvu růžového lesku určeného na rty a navoním se svou kapesní voňavkou Sex ve městě.

Vrátím vše do fochu. Pošlu pusu svému odrazu v zrcadle a vrátím se zpět.
Ve flirtování jsem opravdu expert. Ten záhadný chlapec, jehož jméno mi stále vrtalo hlavou, stojí opět na stejném místě s rukama zkříženými na prsou.
„Ahooooj“, postavím se před něj a prázdným kelímkem, který zůstal vedle na stole, přiťuknu, načež ho stále držím v ruce, jakoby patřil mně.
„Ahoj Mio“, opětuje můj pozdrav se sladkým úsměvem na tváři. „Aha, asi se známe“ říkám si v duchu a v paměti pátrám po jeho jménu. Usmívám se a volím vhodná slova.
„Možná to bude znít trochu divně, ale…“
„Nepamatuješ si, kdo jsem, že?“, skočí mi do řeči a přitom se směje.
„Už to tak vypadá“, podotknu.
„V tom případě se nemáme spolu o čem bavit“, zašeptá mi do ucha, otočí se na podpatku a vydá se směrem ke dveřím, načež se ihned vrátí a řekne, že si dělá srandu. „Chodili jsme spolu do školky. Málem jsi mě přizabila. Pamatuješ? Jmenuju se…“
„Christopher Little“, vykřiknu dřív, než stačí doříct svou myšlenku.

S Chrisem jsem chodila do školky v East Village, kde jsem se narodila. Zprvu jsme se nesnášeli a dělali si naschvály. Vychovatelky z nás byly na mrtvici a snažily se nás držet odděleně, jinak bychom celou budovu byli schopní zbourat. Náš vztah se změnil jednoho poledne babího léta při obědě. Nechali nás na zkoušku sedět u jednoho stolu naproti sobě. Při druhým chodu vletěla otevřeným oknem do jídelny vosa a poletovala mi kolem hlavy. Natáhla jsem ruku a praštila ji takovou silou, že by to ani vosa Chucka Norrise nepřežila. V tu chvíli však Chris otevřel pusu, aby pozřel sousto a vosa mu vletěla do pusy a ten blb ji spolkl. Samozřejmě řev, křik a já na koberečku u ředitelky. Paní ředitelka mi udělila trest nejhoršího kalibru. Kamarádství s Chrisem. Myslela jsem samozřejmě na nejhorší a odmítala chodit do školky. Mamka mě do slova přesvědčovala a nakonec jsem svolila jen proto, že mi slíbila novou panenku Barbie.

Přišla jsem do herny, všechny děti si hrály pospolu a Chris seděl sám u dětského stolečku a maloval si. Holky se smály mně, kluci Chrisovi. Než jsem stačila dojít k němu a říct mu něco, vychovatelky nás zavolaly do šatny, abychom se oblíkli, jelikož půjdeme na procházku. Chris do mě strčil a šel dál. A jak to ve školkách bývá, kde děti chodí pospolu za ručičku, musela jsem i já se jeho malé ruky chytit. Štítili jsme se, ale nakonec jsme si zvykli. Naučili jsme se spolu dělit o hračky, jako mě to učila maminka, hráli jsme si jenom spolu a s nikým jiným se nebavili. Alespoň do konce, než jsme nastoupili do první třídy. Naše kamarádství skončilo, když se Chrisovi rodiče rozváděli. Odstěhoval se s maminkou do Chicaga a jeho otec zůstal zde. Já se svojí maminkou a starším bráškou, jelikož se naši též rozváděli, přestěhovala na pátou avenue. Od té doby jsme se neviděli a nebyli v kontaktu.
„Výborně, Stevensová. Vůbec ses nezměnila. Stále krásná, jako ve školce.“
„Přestaň mi lichotit“, povznesu ironicky, „vždyť si mě nesnášel.“
„Ne, já tě potají vždy miloval, jen jsem se ti to bál přiznat.“
„Ty si mě miloval? Vždy, když jsi něco provedl, s radostí si to na mě svedl a já z toho měla pak průser“, bránila jsem se.
„To bylo z dětské lásky. Poslyš, nedáme si něco k pití?“
„Můžeme“, přitakám.
„A co piješ?“
„Vodku s džusem.“ Odpovím.
„Dvakrát dvojitou vodku s džusem.“Objedná nám, opře se o bar a rukou si podloží hlavu.
„Pořád bydlíš v East Village?“, zeptá se po dlouhé odmlce.
„Ne, ten rok, co si se odstěhoval do Chicaga, se naši taky rozvedli a já od té doby bydlím s bráchou a s mamkou na Manhattanu na páté avenue.“, odpovím a dám si ruce do kapes. Kvůli velké tlačící frontě, připomínající hráče amerického fotbalu, se přesuneme k východu.

Procházíme se po pozemku a vzpomínáme na dětství. Venku stálo pár přiopilých dívek, které si ani nevšimly, že jsme kolem nich s Chrisem prošli. Zastavíme se u plotu a koukáme na hvězdy.

„Tamhle je velký vůz.“ Ukáže prstem na oblohu, chytne mě za ruku a začneme se líbat. Nemůžeme se od sebe odlepit.
„Promiň.“ Vyhrknu. Proč se sakra omlouvám? Měl se přeci omluvit on.
„Neomlouvej se. Já se omlouvám. Tohle většinou nedělám, ale ty jsi tak nádherná a já se nemohl ovládnout.“
Dělá se zima. Chris si všiml, že mám husí kůži a ochotně ze sebe sundal svou koženou bundu Diesel a přehodil ji přes moje záda.
„To není možný, Chrisi…My dva…Ani jsem se tě nezeptala, kde si se tu vzal“, napiju se vodky s džusem a tulím se k němu.
„Jsem tu na prázdninách u otce. Přečetl jsem si na sloupu u hlavního nádraží plakát, na kterém stála pozvánka na tuto akci. Tak jsem si řekl, že se sem půjdu podívat. Něco mě sem táhlo a teď už vím co.“ Usmál se na mě a začali jsme se opět líbat. „Jsem tu autem, nevypaříme se?“ Nabídl.
„Ale jen na chvíli, ať holky nemají strach“, přijala jsem nabídku. Otevřel mi dveře od svého drahého černého auta značky Porsche. Napojili jsme se na hlavní ulici a hledali nějakou slepou uličku. Celou cestu mi opakoval sladká slůvka a rukou mě hladil po stehnu – tedy když zrovna neřadil. Dojeli jsme až k lesu a zaparkovali na odpočívadlu. Vypnul motor a pohladil mě po vlasech. Líbáme se. Z přihrádky vytáhne balíček kondomů.
„Předpokládám, že pilulky nebereš.“
„Ne“, řeknu a rozepnu mu kalhoty. Přelezeme na zadní sedačku a opět se líbáme a při tom svlékáme.
Po hodinovém milování na ne zrovna pohodlném místě, jsme se vrátili zpět do klubu Marguerite.
„Musím si odskočit“, sundám Chrisovu ruku ze svého ramene a odběhnu si.
“Kde je Paula?“ Skočím D. do řeči.
„Jela s vaším odvozem na benzínku pro cigarety.“ Odpoví. „Kde jsem to přestala? Jo…“ a věnuje se dál vyprávění historky. Přemýšlím, proč si jela pro nové cigarety, když ještě před hodinou měla zcela plnou krabičku a v tu ráno mi dojde, že jsem ji je omylem polila pivem, když jsem ji chtěla vytáhnout vlas z oka.
„Promiň.“ Omlouvala jsem se jí ještě pár minut na to.
„V pohodě, prosím tě.“ Řekla mi.

Jsem opilá.
Po návratu mě čekalo ohromné překvapení. Chris stál u východu se štíhlou černovlasou dívkou. Připojím se k nim.
„Mio, chtěl bych ti představit svou přítelkyni Alex. Alex, tohle je Mia.“
„Těší mě“, falešně se usměje a podá mi ruku. Jsem v šoku. Chris se tváří, jakoby se mezi námi nikdy nic nestalo. Rozloučím se.

Posadím se pod umyvadlo a rozbrečím se. Přijde za mnou D., jestli jsem v pořádku, jelikož jsem jí přibližně před třemi minutami říkala, co se mezi námi s Chrisem stalo a navíc si všimla té vyžle, jak se na něj věšela.
„Nic si z toho nedělej. Je to exot.“ Uklidňuje mě.
Je to exot. Opakuju si stále dokola v hlavě a přemítám si jeho slova – Tohle většinou na akcích s holkou nedělám…Ale ty jsi tak nádherná… – Další blbeček, který akorát maže holkám, jako jsem já, med kolem pusy.
„Potřebuju se něčeho napít.“ Vymaním se z D. objetí a dojdu si na bar. Otevřenými dveřmi vidím, že Chris odchází ruku v ruce se svou dívkou pryč. Zavolám na něj. V okamžiku, kdy se otočil, chrstla jsem mu koktejl s pepřem do obličeje a tím pádem mu zasáhla i oči.
„Hajzle“, řekla jsem mu a odešla. Vzpomenu si na Briana.
Brian byl mým nejlepším přítelem přes internet, který žil v Londýně. „Co by mi na to asi tak řekl?“
Paula chce jet domů a řekne mi, ať jedu s ní, že už mám dost. Bez sebemenšího odporu poslechnu a nastoupím do auta na místo, na kterém jsem seděla na cestě sem. Po deseti minutách, kdy Paula přemlouvala bez úspěchu ostatní, aby s námi odjeli domů, jsme nakonec jeli bez nich.
„Jsem naštvaná.“Řeknu při otevření okýnka a nasávám čerstvý vzduch a modlím se, abych našemu odvozu nepozvracela auto.
„Ale no tak. Není to přece jediný kluk na světě.“ Řekne mi Paula v rytmu našeho oblíbeného hitu od Dj Antonineho – Welcome to St.Tropez a mrkne na mě. „Zítra si to ani nebudeš pamatovat.“

No a vidíte? Pamatuju. Stále se na Chrise zlobím, že mě využil a hlavně se zlobím na sebe, že jsem mu naivně věřila. Opláchnu si obličej po druhé a odejdu z koupelny do svého pokoje. Zvednu telefon a vytočím číslo na Briana. Doufám jen, že na Facebooku neviděl označenou fotku od D., kde se muckám s Chrisem. Brian měl totiž o mě vždy obrázek slušně vychované dívky, která se sem tam něčeho dobrého napije. Bohužel jsem se z té fotky nestačila odznačit dost rychle, jelikož ji viděl dřív, než já.
„Viděl jsem fotky z té vaší včerejší akce, kde ti ten vanil[1] olizoval bradu.“ Posmíval se mi a já v jeho hlase slyšela, že má ohromnou kocovinu. „Ale já dopadl hůř. Mnohem hůř…“
„Nepovídej.“ Odpovím chladně a vyslechnu si jeho příběh o tom, co se mu stalo včerejší noc.

Svítá, skrz zatažené žaluzie pronikají do pokoje jemné paprsky světla, vše je tu tak úhledné. Tenhle pokoj mi nic neříká, ani světle růžová barva na zdech mi není povědomá, jediné co si ze včerejší noci pamatuji je cesta na oslavu přátel. Kde to sakra jsem a co sem dělal? Raději o tom moc přemýšlet nebudu, nechám to plavat jako všechny moje záhadné noci. Posbírám věci a vypadnu. V posteli jsem sám, žádné fotky v pokoji….. Postel je dost velká pro dva lidi, ano další zlomené srdce, jak dlouho budu ještě takhle žít, netuším, jen musím vypadnout z toho pokoje. Tiše. Slyším sprchu, to je dobré znamení, ve sprše člověk nic neslyší, doufám, že jsem se nevyspal s kočičí ženou, ta by slyšela všechno. Ta myšlenka je zábavná, ale dost už, musím pryč.

Snad mám vše, rychlá kontrola kapes a peněženky mě o tom ujišťuje. Ach ne, připravila snídani pro dva? Vezmu si svůj díl a vážně vypadnu. Snad mě neslyšela, dveře jsem zavřel, jak nejtišeji umím, nechal sem ji na stole dopis a nějaké drobné na nový hrnek, to kafe si beru s sebou. Na chodbě je ticho, všichni jsou v práci nebo ještě spí, vše mi krásně hraje do karet, teď ještě chytit taxíka a budu za vodou.
„Kam to bude?“ ptá se mě taxikář znuděným hlasem
já nevím, kam chci „Na Westminster Bridge.“, vysypu ze sebe.

Taxikář pouští taxametr, ten debilní přístroj měří snad vteřiny. Silnice jsou průjezdné, ani nevím co je za den a zda jsem neměl být náhodou v práci, na mobilu žádné zprávy to je dobré znamení, říkám si. Cesta ubíhá rychle, ani vlastně nevím, kde jsem byl a co jsem včera vlastně pil. Neměl jsem se nechat ukecat, takhle to dopadá vždycky. Jedeme dlouho, dělá to ten chlap schválně? V tomhle světě jde jen o peníze, nic jiného tu nehraje roli, alespoň ne tak zásadní jako peníze. Jako kluk jsem si tuhle skutečnost rychle uvědomoval, snil jsem o bezva práci, nic nepřijde samo, dřel sem jak to jen šlo abych dospěl až sem…. „Jsme tady.“ upozorňuje chlápek a ukazuje na taxametr, dělá si ze mě srandu? Poslední dobou si musíte dávat pozor, do jakého taxíku nastoupíte, že já mám to štěstí nastoupit do nejdražšího v celém Londýně se mi asi vážně nezdá „Za tuhle cenu jste mi měl připravit i oběd.“ taxikář se neusmívá, dávám mu sedm liber a mizím, nikdy nevíte, kdy na Vás tihle pošuci vytáhnou zbraň. Čerstvej vzduch a ten chlad od řeky mě probudí. Big ben odbíjí desátou, splašení holuby poletují všude po nebi, Londýn je krásný takhle před polednem, slunce ještě není dostatečně vysoko. Nedaleko je kavárna, Červený lev, půjdu po nábřeží a pak ulicí Derby Gate, asi nejkratší cesta, půvabná servírka mě vítá úsměvem, všichni se usmívají, tohle nesnáším, vždy se také musím usmát a pozdravit. Sedám si ke stolu a prohlížím nápojoví lístek, chce to silnej čaj, snad mě to po tom kafi nezabije.

„Nějaké přání?“ pronese s falešným úsměvem na první pohled znuděná studentka střední školy, brigádnice, „Myslím, že si dám Breakfast.“ zapisuje do bločku objednávku a legračně krčí obočí „Ještě něco?“, proč si prostě člověk nemůže dát šálek čaje bez toho, aby k tomu něco jedl, „A kousek ovocného koláče, prý je tu vynikající.“ servírka se usměje a odcupitá předat objednávku. Nemusím čekat dlouho, na téhle kavárně je dobré, že si čaj vlastně připravíte sami, jen Vám ingredience podstrčí až pod nos, koláč si udělat sami nemusíte, což je na jednu stranu dobře, alespoň do koláče necpou borůvky a jiný bobule. Spolu s tácem přinesla i účet, není to drahé pětasedmdesát centů je příznivá cena. Dojedl jsem, čas jít domů…. Peníze nechávám na stole, jak je zvykem, pozdravím a odcházím. Projdu se, kašlu na taxíky, bydlím nedaleko Trafalgarského náměstí což není tak daleko jak by se mohlo zdát. Bydlím naproti Whitehall House v nejvyšším patře, k velkému bytu patří i střešní prostory tudíž si můžu na střeše udělat i zahrádku a všem to může být jedno, je to krásný starý dům. Je něco po dvanácté, ve schránce za dveřmi si beru poštu. Na první pohled nic důležitého, když jsem došel do bytu a hodil poštu na stolek u dveří, všiml jsem si červeného světla na záznamníku, to lidi vážně neumějí používat mobil, a proč mám ještě pořád záznamník? Potřebuju si urovnat myšlenky. Stisknu tlačítko na záznamníku a poslouchám:
„Briane včera si zmizel brzo a bez rozloučení, hledali jsme Tě všude, pokud si doma ozvi se.“Usměju se Barry má vždycky strach o druhé po jeho telefonátu, tedy po tom prvním, následovala ještě řada dalších. Několikrát ještě Barry a jeho snoubenka Catherine, kolega z práce Kevin…. nováček, neví co má dělat a otravuje mě s každou kravinou.
„Briane…. to jsem já….. Jane…. nevím, zda si mě ještě pamatuješ, ale bydleli jsem ve společném hotelu když jsem byla na stáži v Londýně a Ty si říkal, že by ses rád někdy podíval do Ameriky……. tak mě napadlo….. nechtěl by si dorazit? Hotel bych zařídila, a pokud stále hledáš nějaké oběti pro Ty Tvé úlety, mám dost kamarádek.“
S poslední větou zazněl na nahrávce i přidušený smích. Jane, pamatuji si ji příjemná slečna, ale nikdy se nenechala. Cestu do Ameriky zavrhnu dřív, než se začne usídlovat v mé hlavě, mám práci a jsem tu spokojený. Rychle prolistuju poštu, nájem, paušálný za mobil, pokuta za špatné parkování….. Kde sem vůbec nechal auto? Beru mobil a volám Barrymu,

„Barry to jsem já Brian..“
„Oh Briane jsem rád, že jsi v pořádku. Kam si včera zmizel?“
„To netuším, znáš mě. Nevíš náhodou, kde jsem nechal auto?“ Nechci se moc vybavovat, bolí mě hlava po včerejší noci a každé Barryho slovo mě bodá ještě víc.
„Catherine Ti ho včera odvezla na parkoviště Whitehall house a prodloužila Ti parkovné.“
„Díky moc Barry, teď zase musím a peníze Vám dám, až se zase uvidíme. Měj se.“
„Peníze neřeš a není zač. Taky se měj.“
Sedám k počítači, vyberu maily, samej spam a nic pořádnýho. Jane…… matně si vybavuji kde bydlí….. Zmínila se o tom….. někde blízko Brooklynu……. hmm začínám nad tím moc přemýšlet. Práce pro dnešek hotová. Musím s TRT uzavřít smlouvu dřív než to udělá někdo jiný, zítra to pošlu a pak se děj vůle boží. Letmá kontrola adresy mě šokuje, Boží vůle se děje teď, hlavní sídlo TRT je v New Yorku a ten je v Americe, určitě by nevadilo, kdybych si udělal výlet.

„To by bylo super, kdyby si přijel, Briane. Ráda bych tě konečně poznala naživo. Ale už musím jít. Měj se.“
Položím sluchátko a sednu si k počítači. Jen, co se přihlásím na Facebook, hlásí mi tu upozornění, že si mě Chris přidal do přátel a zanechal mi tu vzkaz.
„Nečekal jsem, že se takhle zachováš. Myslel jsem, že jsi jiná, než ostatní.“
Ignorovala jsem žádost a snažila se na svůj úlet zapomenout. Po týdnu mi však Chris napsal, že mu došlo, jak se zachoval a omlouval se mi. Jelikož mou letní zásadou byl flirt a podle mého gusta takové románky nikdy nedožily rána, přijala jsem omluvu a dál to neřešila.

[1] Vanil – druh chlapce, kterému bychom v dnešní době řekli i „šampón“. Označení „vanil“ je však ještě horší.

S pozdravem Bu a PerfectiOn.