Jednou sem to ve svých předchozích článcích rozebíral. Co je vlastně ideál každého z nás? A teď konkrétně myslím opačné pohlaví. Co se první každému vybaví, když se řekne ideální slečna nebo muž? Ve spoustě případů to bude štíhlá blondýnka s větším poprsím, pro ženy zase svalnatý opálený hezoun. Tedy vlastně přesně to, co na nás chrlí módní časopisy a reklamy, hudební videoklipy nebo filmy. Že je to vše vlastně tak děsně umělé nám už moc nedochází.

Kdysi byla moderní hladká tvář bez vousů, dnes se chlubíme dobře

pěstěným strništěm. Skoro by se zdálo, že se trendy v pánském holení

mění z vteřiny na vteřinu. Pojďme se společně podívat, jaké momenty,

nejen v historii této důležité části pánského vzhledu, výrazně ovlivnily

naše dnešní touhy po dokonalé tváři.

Vůbec první zmínky o pánském holení pocházejí z doby sto tisíc let před

naším letopočtem. Důkazem toho jsou starověké jeskynní malby, které

Přijde po další chvíli s otázkou, jestli mi nevadí jet autobusem, že jsou levnější. Jedno mi to není, protože Tuk tuk je věc, kterou v Plzni nemáme, a mě celkem baví, ale pokorně odpovím, že je to na něm. Táhne mě za ruku kamsi, kde se to zdá z hlediska koncentrace autobusů vypadat jako CAN a ptá se na cenu. Teď se ptá na cenu?! Myslela jsem, že už ji dávno zjistil! Ještě, že už trochu rozumím panjábsky, už mu totiž nevěřím ani slovo. Kdo ví, co zase dělal, když jsem tam stála v té své chvíli samoty.

Životopis tvoří první kontakt s potenciálním zaměstnavatelem, a jistě tak není třeba připomínat, že jeho správná podoba je důležitá. Právě na základě dojmu z životopisu je totiž často rozhodnuto o Vaší budoucnosti. Že by vše mělo být kompletní, ale stručné, přehledné a ve správném pořadí, snad není třeba připomínat.

Po chvilce nad knížkou usnu, po ranním probuzení v šest hodin s tím, že jsem šla spát po půlnoci, jsem cítila, že to dneska ještě nejspíš nestačí. Opřené o opocené okýnko mi občas klesne hlava tak, že narazím do jakéhosi háku, který je na něm připevněn, aby se s ním dalo manipulovat. Celkem to bolí a já za chvilku začnu přemýšlet o tom, jestli se mi už nedělá boule. Ta představa mi nijak neimponuje, a proto se raději probudím a rozespale se dám do pozorování krajiny.

Přinutím Gura svojí učitelskou přísností, ať si přečte papíry, které jsem mu dala už před třemi dny. Tehdy si je nadšeně bral a horoval, jak to všechno udělá ještě ten den. Jedná se, prosím vás, o devět A4 s nějakými zásadami správného učitele, co jsem mu sama anglicky napsala. Co by víc chtěl?! Tohle je práce, pro kterou se upsal, aby v těch Čechách taky něco dělal a ne jen žil „po indicku“.

Konečně vyskáká pár lidí ven, což zní možná vtipně, ale je to jediný způsob, jakým se v Indii dostat z autobusu. Už totiž víte, že tady neexistují žádné zastávky, a tak se musí vyskakovat. Autobus sice zastavuje zpravidla třikrát za dobu své jízdy, ale to výhradně u jedné z těch celkem děsných dálničních restaurací, které Indové milujou. Každý autobus musí u nějaké z nich zastavit, to je tady něco jako nepsané pravidlo, a celý ten příjezd je velkou událostí.

Když sedíme všichni tři konečně na motorce a já si k sobě tisknu Gurův batoh, kde je to nejdůležitější, co dnes potřebujeme, a to potvrzení o žádosti o vízum, na základě něhož nám ho jedině vydají, přijde Mandeep ještě na chvilku blíž, vezme moji ruku do svých dlaní, pevně ji stiskne a nakonec políbí. Už mě to nepřekvapuje, ale zase mnou projede takový ten zvláštní pocit nadpřirozena. Nestihnu ani zareagovat, protože Deepak šlápne na pedál a my se s hlukem odpíchneme od vrat.

Po malé prohlídce chrámu, kdy mi Guru odhalí ještě pár zákoutí, o nichž jsem neměla ani ponětí, se s radostným Jackem blížíme k domovu. Je nám spolu strašně pěkně, slunce pálí a žhaví každičký kamínek na štěrkové cestě před námi. Je teprve osm hodin, Guru se dnes skutečně překonal. To asi proto, že pochopil, že to vízum vážně není jen tak záležitost ála hala bala.

Dostala jsem do ruky zase tu hnědou olejovou patlanici a teď, když tam seděl vedle mě a tiše se modlil, ji nešlo nesníst. Byl to zvláštní pocit, jíst něco, co je evidentně posvátné, ale vy k tomu máte mírný odpor. Když na to ten muž v bílém hábitu sahal svýma vrásčitýma rukama a s pomateným výrazem mi to celé (bylo toho celkem dost) vkládal do těch mých, nedokázala jsem si představit, že se tentokrát budu muset překonat. Poté, co jsem to ale pokorně spolkla, jsem si uvědomila, že mi to vůbec nevadí, ba snad i naopak.