Přinutím Gura svojí učitelskou přísností, ať si přečte papíry, které jsem mu dala už před třemi dny. Tehdy si je nadšeně bral a horoval, jak to všechno udělá ještě ten den. Jedná se, prosím vás, o devět A4 s nějakými zásadami správného učitele, co jsem mu sama anglicky napsala. Co by víc chtěl?! Tohle je práce, pro kterou se upsal, aby v těch Čechách taky něco dělal a ne jen žil „po indicku“. Já mu to připravím, strčím pod nos a on se na to za tři dni ani nepodívá, ale když se zeptáte proč, je schopný vám do klína nasypat tucet výmluv, na které není radno reagovat, protože to je přece jeho culture a tomu vy nemůžete rozumět.
Nechám ho si číst, když se mi konečně podařilo tenhle nadlidský úkol jakžtakž přivést k životu a beru si do ruky knížku. Svatý Augustin, Člověk, Říman, Světec. Se zájmem se na ni podívá a už už se nadechuje, aby se zeptal: „Miláčku, co to zase čteš?“ Byl víc než uchvácen, když jsem hned po svém příjezdu vybalila z tašky jen pár kusů oblečení a vedle toho doslova horu papírů, knížek, sešitů a učebnic. Když jsme se poprvé potkali v březnu, už tehdá jsem chodila každý den psát nebo číst na rooftop. V domě i na zahradě bylo každý den od rána do rána nacpáno k prasknutí, a tak byla střecha jediným místem, kde se člověk mohl alespoň jakž takž soustředit a najít kousek vnitřního klidu. Tenkrát za mnou jednou přišel, a když mě uviděl- sluchátka v uších, knížku v ruce a nepřítomný výraz, zůstal stát a nasadil takový ten pohled muže, který schválně ukazuje zájem, aby záhy mohl ženě říct, že je jí okouzlen, protože bla bla bla. Musela jsem se začít smát. Tehdy prohlásil, že tohle taky vždycky dělává, že miluje čtení a psaní a malování. Hm, to by bylo super, pomyslela jsem si. Ještě, že už tehdy jsem nebyla moc důvěřivá. Když jsem se pak dole potkala s Martinem a řekla jsem mu, co mi Guru sdělil, sám se neubránil smíchu. „Domi, nechci Ti kazit iluze, ale myslím si, že Guru v životě moc těch knížek nepřečet. Upřímně řečeno, podle mě vůbec nečte!“ A měl pravdu. Vážně nečte, ale myslím, že to má rád. Jen tady prostě nenajde moc času a klidu. Tohle už je ale jen výmluva a omluvte mé obviňování, ale zároveň i jeho chyba. Je jasné, že když vstane místo sedmé v jedenáct, tak toho času v tom dni skutečně pak už moc není. Ale konec s touhle odbočkou, teď si přece čte a poslouchá do toho nějakou hudbu, tak bůh ví, co vnímá víc. To se ale rozhodnu neprošetřovat a věnuji se svému. Všechna okna jsou dokořán, takže vichr je v autobuse celkem slušný, vlasy mi létají sem tam a děkuji za své dnešní rozhodnutí pro cop. Venku to zase pálí a evidentně tomu dneska nebude celý den jinak. Je asi jedenáct hodin a nám zbývají ještě dvě hodiny cesty v tomhle krámu. Vízum se vyzvedává u srandovně malého okénka České ambasády od půl čtvrté do čtyř. Asi moc Indů do Čech nejezdí, když to zmáknou za půl hodiny. To jsem ale ještě nevěděla, že otevřou až za deset celá. No jo.