Taky máte někdy tu chuť se vším praštit a odjet hodně daleko od své každodenní rutiny? Od všeho co vás trýzní a co vás třeba ani nenaplňuje? Musíte dojíždět za školou, prací… desítky kilometrů? Vracíte se ještě k tomu pozdě odpoledne ne-li k večeru? Čekají vás doma malé ratolesti, se kterýma musíte dělat domácí úkoly, vysvětlit psaní tvrdého a měkkého i? Musíte navařit večeři a ještě oběd na druhý den? Nebo se musíte učit, protože zítra máte spoustu testů? A to ještě podotýkám, musíte jít spát v rozumné době, protože přeci vstáváte v pět hodin ráno?! Jistě, klidně i ve čtyři...

Abych se přiznala, zažívám něco podobného, akorát děti nemám a manžela taky ne. Jediné co musím, je studovat a dojíždět. Položím si ruku na srdce a budu upřímná, že pracovní dny nenávidím. Připadám si, jako v kruhu času, který se nesmyslně točí pořád dokola. Utíká a já se ho marně snažím dohonit. Každý den. Každý den je stejný. Někdy o něco smutnější, někdy o něco veselejší, ale podstata je stejná.

Kolikrát už jsem chtěla utéct a říct si, sakra proč to dělám? Jenže v tu chvíli to bylo 50 na 50. Hele, děvče, buď se teď sebereš a doděláš školu, nebo si padej do práce. Žádné ulejvání, žádná inženýrka z tebe nebude, ale nýbrž budeš pracovat ve skladu a ještě buď ráda, že tě šéf strčí aspoň na chvíli za kasu. Tady právě nastal ten zlom.

Je student, který se dře, perně se učí a musí se jo snažit, aby něčeho dosáhl. Pak je tady student, který sice chodí na prestižní školu, ale učebnici fyziky otevřel tak maximálně na začátku školního roku, aby si ji podepsal. Jenže má tolik štěstí, že se prostě učit nemusí, nebo mu to všechno prochází. A pak opaky. Jo, někdo má holt to štěstí, já však patřím do té první skupinky tak proto, tady s tím vším nesmím seknout.

V mém případě musím vydržet a ve vašem? Těžko říct. To je docela individuální. Musíte si sepsat všechny vaše priority. Všechno totiž smysl má a dá se nějak zařídit.

Kdysi jsem byla velká pesimistka. Když myslím velká, tak velká. Zkrátka chodící oblaka. Teď, se snažím svou školu mít ráda a z obyčejných věcí si nedělat hlavu. Dělám to pro sebe. Chci studovat na vysoké škole, mít minimálně jeden titul, chci cestovat a to bez peněz nejde. Chci dělat tolik věcí, o kterých zatím jen sním, ale krůček po krůčku je buduju. Nesmíte propadnout chvilkovému uspokojení. Musíte myslet na budoucnost. Tak to je i se mnou, nevzdávám se.

„Těžce na bojišti, lehce na cvičišti.“

S láskou a optimistickým pozdravem Lorelei.