Takhle končí refrém písničky Ivana Mládka, která vystihuje souznění vodáků na vodě. S pár kamarády z vysoké jsme se rozhodli, že obyčejné kempování o prázdninách si opepříme sjížděním řeky. Jelikož jsme všichni začátečníci, tak jsme usoudili, že nejlepší volbou bude Berounka. A tak začalo několik dnů společného cestování, bydlení a někdy i koupání.

Tento týden se mi stala krásná věc, pro kterou a díky které mám úsměv na tváři a myslím, že ho budu mít ještě hodně dlouho. Respektive, abych vše uvedla na pravou míru- za posledních několik dnů , mě moc toho zdravotního štěstí nepotkalo- od neděle polehávám doma s nějakým ošklivým virem, kterému se v mém těle zalíbilo. Nejhorší bylo samozřejmě prvních pár dnů s horečkou a šílenými bolestmi, kdy jsem se ptala Boha, zač mě trestá, také jsem přemýšlela, co špatného jsem komu udělala a kdo mě nemá tak rád, že mi tohle může přát.

Cítit se jako Tarzan na liáně… kdo by tento okamžik nechtěl alespoň jednou zažít?! V největším horském lanovém parku v České republice nic není nemožné! O tom jsme se s jedním kamarádem mohli jedno sobotní dopoledne sami přesvědčit…
Už ani nevím, kdo s tímto bláznivým nápadem přišel jako první. Možná já, vždycky mě lákaly věci, při kterých stoupne hladina adrenalinu v těle na maximum! Na ten den si velmi dobře vzpomínám, hrozně moc jsem se těšila!

Vzbudila se s pocitem znovuzrození. Ne ale takového (mimochodem to je první, co jí napadlo) jako kdyby se po dlouhé době nemyla - při té představě jí vyvstanula hrůzná myšlenka její poslední cesty do Egypta. Jen co pomyslela na špatnou hygienu a nepříjemné podmínky v kterých musela strávit svých pět dní vytoužené dovolené, pomalu jí vstávaly vlasy hrůzou. Ale nutno podotknout, že při dlouho očekávané regeneraci těla i duše ve sprchovém koutu civilizované země, se chvěla napětím a radostí.

Někdy to tak přijde, ani nezaklepe,
nutí Tě dělat věci, co nejsou normální na tomhle světě,
věci co kazí charakter Tvého žití, je jí jedno jak se cítíš,
jde jí jen o to sníst z čeho se sytíš sama.

Na úvod článku položím pár otázek, na které si odpovězte sami během četby, nebo až po ní. Možná na některou z nich zodpoví příběh, který bude následovat. Jako první otázku bych navrhla zamyšlení nad jednotlivými slovy v názvu. Jak spolu souvisí? Odporují si? Nebo se docela obstojně doplňují? A dále pak - nakolik se řídí (nebo měl by se řídit) umělec pravidly morálky a svody kořalky?

„Ne, tohle nemá smysl.“
„Ale kdepak, to přece nemůžu nikdy zvládnout...“
Řekněte, odkud se bere ta věčná pochybnost, lhostejnost k věcem okolo nás, ta zbabělá nedůvěra v sebe sama…?
Nevím, těžko hledat odpověď. Odpověď na to, čemu dnes lidé sami věří. Našli už vůbec to, co obveseluje jejich pouť životem, pochopili, co je pro ně tím pravým smyslem života…??

Krásná žena? Femme belle? Venus? Bella Ragazza? Beautiful women či schöne Frau? Všechny jsou stejné - krásné - ale každá naprosto jiná, výjimečná.

Jak tedy ona notoricky krásná žena vypadá? Slyšívám o ní spousty líbivých slov. Tu krásnou ženu někdo potkal v tramvaji a v tu samou chvíli ji někdo viděl v autobuse. A dokonce se ta krásná žena ve stejném okamžiku procházela v parku. To by mě zajímalo, jak jen to dělá.

Narodila jsem se v Třinci, ale nyní žiju v dětském domově na Čeladné. Nejdříve jsem zde poznala svou vychovatelku. Ta mě hned poslala do sprchy, protože jsem byla špinavá.
Nyní píšu do dětského časopisu Zámeček, který docházel každý měsíc. Vychovatelka mi ho ukázala hned první den. Trvala na tom, ať tam taky něco napíšu. Ze začátku jsem si říkala, že psát neumím a že by to tam stejně můj příspěvek nedali. Když jsem, ale viděla všechny ty články a pod nimi podepsané úplně stejné děti jako já, zkusila jsem to.

Nastal nový školní rok... Po letním oddechu (pro většinu z nás), přichází zase podzim, vábící svou barevnou veselostí a ranními mrazíky.

Vracíme se opět do lavic, poslucháren... do rytmu školních rozvrhů a domácích prací. Už jen ta představa člověka zmáhá. Kde tedy dobýt energii, kterou nám příchod podzimu vezme?