Tento týden se mi stala krásná věc, pro kterou a díky které mám úsměv na tváři a myslím, že ho budu mít ještě hodně dlouho. Respektive, abych vše uvedla na pravou míru- za posledních několik dnů , mě moc toho zdravotního štěstí nepotkalo- od neděle polehávám doma s nějakým ošklivým virem, kterému se v mém těle zalíbilo. Nejhorší bylo samozřejmě prvních pár dnů s horečkou a šílenými bolestmi, kdy jsem se ptala Boha, zač mě trestá, také jsem přemýšlela, co špatného jsem komu udělala a kdo mě nemá tak rád, že mi tohle může přát. Od mala jsem totiž pověrčivá a myslím si, že neštěstí v podobě jakéhokoli druhu utrpení musí člověku přát někdo jiný, kdo s dotyčným asi nebude příliš velký kamarád. Měla jsem také šílenou depresi (pravděpodobně první- nevím totiž, jaké má příznaky), kterou jsem už hodně dlouho, vlastně nikdy neměla a uvažovala jsem nad smrtí, posmrtném životě, kouzlech a přičarování si věčného zdraví…jednoduše, nejenže jsem tím nesmyslně děsila sebe, ale především své okolí.

Bylo to v úterý, kdy se pomaloučku blížilo poledne a já se „plně“ věnovala svému „programu“. Četla jsem si, poslouchala keltskou hudbu, která dodává tak trochu snivosti a fantazie především do mysli nemocí oslabeného člověka a tak jsem si jednoduše snila a v pozadí oněch krásných melodií pomalu usínala. Najednou se mi ale rozdrnčel telefon ležící na druhé straně pokoje a já chtě nechtě musela vyskočit. Na displeji blikalo neznámé číslo a já neměla vůbec chuť vybavovat se s neznámým člověkem, který si buď za a) spletl číslo, za b)nespletl číslo, ale dostal moje číslo od kamaráda a chce se se mnou nutně seznámit (tato možnost mě děsila nejvíce) nebo za c) volající je někdo z práce a chce si se mnou prohodit směnu, případně je to šéf (konverzace s těmito osobami taktéž v mém stavu nepřipadala v úvahu). Jednoduše, byla jsem na vážkách, ale nakonec mi něco jako ženská intuice napověděla a já statečně zmáčkla zelené tlačítko a s nesmělým a značně unaveným „ano“ čekala, co/kdo se ozve na druhé straně.

„Dobrý den, tady dodávka květin domů, někdo vám poslal květiny a já tady potřebuju od vás podepsat potvrzení o předání.“

Ano, někdo mi opravdu poslal květiny! Byla jsem tak u vytržení, že jsem nebyla schopna ani tomu milému pánovi odpovědět, že už letím. Jen jsem cosi nesrozumitelného zakoktala a rychlostí blesku na sebe natáhla župan (popravdě bylo mi vcelku jedno, jak zanedbale jsem po týdenním ležení v peřinách vypadala) a běžela ze schodů ve značné euforii. Cestou jsem si ale pořád říkala, že to není možné, že se mi to jenom zdá, že mi určitě řekne hned, jak otevřu dveře, že se spletl, hrozně se omlouvá, ale zkomolil v té adrese jen pár písmenek a ta kytice je vlastně pro někoho úplně jiného.

Jenomže to se nestalo a já si od něj vzala krásnou velkou kytici sedmi růžových růží se zeleným přáníčkem: Láska prý i hory přenáší a v nádherném transu mu podepsala lejstra a už jen s pusou od ucha k uchu poděkovala a zmizela v domovních dveřích.

To, co se odehrávalo za nimi, nemůžu popisovat. Najednou jsem byla TAK šťastná, šťastná, šťastná, znovu plná optimismu a smíchu a říkala jsem si, jak je ten svět nádherný, jak je krásné, že si na mě někdo (samozřejmě mi bylo okamžitě jasné od koho to milé překupko bylo) vzpomněl a chtěl mi udělat radost, jak je krásné, že ho něco takového vůbec napadlo a že si vůbec dal práci a našel si čas.

Protože v dnešním světě jen stále někdo někam spěchá a čas se často stává naším nepřítelem. Hned jsem napsala příteli, jako velkou radost mi udělal a říkám si, že ženám by se vlastně květiny měly dávat často.

Jsou tací, kteří takové páni, kteří takové květinové dárky považují za přežitek nebo dokonce za pozůstatek staré doby, či konzervativní a obnošený prvek a sem tam darují své milé (k narozeninám, svátku) nějakou tu rostlinku. Ale tak nějak bezmyšlenkovitě koupí tu první, kterou uvidí den před oslavou (nebo dokonce přímo v den D) v nejbližším krámku. Jenomže darovat květinu …jen tak…, utrhnout sedmikrásku z louky, svázat růže ze zahrádky s myšlenkou, že dotyčná dnes přece nic neslaví, ale já ji chci a udělám radost.

Toť umění a cenná lidská vlastnost.

Mám jednoho empatického kamaráda, který říká, že každá žena je jako květina – je krásná, krásně voní a v její blízkosti je všem dobře. Říká také, že ženu květinou neurazíš a že je to právě to, po čem ženy tajně touží. Dostávat od mužů květiny.

Ono úterý mi tedy bylo velmi šťastným dnem. Znovu jsem si díky tomuto květinovému poselství (nikdy předtím mě nic tak nápaditého nepotkalo) uvědomila, jak moc si svého milého cením a uvědomila jsem si, jak je bystrý a důvtipný, jak velmi rychle přišel na to, jakým způsobem mě zaručeně potěšit.

A tak ať žijou květiny !!!