„Ne, tohle nemá smysl.“
„Ale kdepak, to přece nemůžu nikdy zvládnout...“
Řekněte, odkud se bere ta věčná pochybnost, lhostejnost k věcem okolo nás, ta zbabělá nedůvěra v sebe sama…?
Nevím, těžko hledat odpověď. Odpověď na to, čemu dnes lidé sami věří. Našli už vůbec to, co obveseluje jejich pouť životem, pochopili, co je pro ně tím pravým smyslem života…??
Je důležité si uvědomit, že každá minuta může být krásná… stačí jen chtít a toužit, protože právě toužit po něčem je už důvod žít! Nesnažme se zahodit drahocenné vteřiny lkáním a naříkáním… ne, jen to ne!! Zkusme zatnout zuby a zdolat i ty překážky, které se zprvu zdají být nepřekonatelné!
Každý musí někde začít. Od samotného dna pomalu šplháme k vrcholu… Věřím, že existuje cesta, jak se k němu co možná nejvíc přiblížit, i když se třeba častokrát ptáme, kam to všechno míří…
Ale otázky nás mohou svazovat, ubírat na odvaze a energii něčeho dosáhnout. Co kdyby něco podobného provedlo malé dítě? Neustále bádalo nad tím, co se stane, když… Nejspíš by nikdy neposunulo svou baculatou nožičku v bačkůrkách o kousíček dál, neudělalo svůj první, byť jen malinkatý krůček a „po svých“ se „nerozběhlo“ do náruče štěstím plakající maminky…
Ano, a právě jako toto nevinné děťátko neustále zkouší něco nového, dosud nepoznaného, pokusme se i my, dospělí, dostat se o „krůček“ dál tím, že půjdeme za nejbližším cílem s chutí, radostí a veškerou silou… Nehledejme jen bezúspěšné odpovědi na bezpředmětné otázky, ale naučme se jednat a rozhodovat sami za sebe. Pokusme se dosáhnout cíl nejvzdálenější…
Někdo už třeba té pomyslné mety dosáhl: našel si povolání, které ho uspokojuje, založil si rodinu, na niž nedá dopustit. Druhý naopak začal podnikat, procestoval svět, poznal tak nové přátele… možností je spousta…
Teď si možná říkáte, co víc si přát? Mám rodinu, přátele, dostatek peněz… Co víc mi schází…??
Ano, připouštím, pro někoho to znamená víc než dost, ale pro mě osobně má ten pravý smysl života ještě o něco větší význam… Podle mě rozhodně netkví jen v té materiální hodnotě, v tom, co momentálně mám a potřebuji. Představuje pro mě neustálé a nekonečné putování tou „imaginární cestičkou“, na které nalézám jemné, drobounké střípky. Skláním se pro ně, mají nevyčíslitelnou cenu. Z nich si přeji vytvořit barevnou mozaiku… mozaiku ŠTĚSTÍ, LÁSKY, OCHOTY, VZÁJEMNÉ POMOCI, POROZUMĚNÍ, OBĚTAVOSTI, RADOSTI, KLIDU, SÍLY… Všechno potřebujeme. I v budoucnu nic z toho nemůžeme postrádat, a proto nepřehlížejme tyto střípky, střádejme je dohromady, ať vytvoříme mozaiku co možná největší a nejbarevnější! Zapojme se všichni, nehledě na to, jak je stezka dlouhá a klikatá…
V uších mi doteď zní věta jednoho „známého neznámého“ kluka, Američana, který mi kdysi dávno napsal:
„LIFE IS GOOD AND I KNOW THAT GOD IS DIRECTING MY PATH IN LIFE, SO I AM WALKING BY FAITH AND AM LOVING EVERY STEP OF IT.“
Pro některé možná neznamená nic, pro druhé mnoho… Věřím, že i díky Němu našla řada lidí ten správný klíč k opravdovému štěstí…
Zuzka