V tomto článku se zaměřuji na jednu z mnoha vad světa, v němž jsou všichni „dokonalí“.
Ohledně tohoto tématu je vždy spousty povyku, ale nikdy nic nezafungovalo. Nečekám, že můj článek pomůže, spíše se bude válet na hromadě stejných občasných témat novinářů. Jde mi o to objasnit všem lidem a hlavně mladým slečnám, že k dokonalému vzhledu stačí mnohdy jen úsměv.

To je zasejc období tohlencto. Minulej tejden mi přejedou v pořadi už 5tou kočku.Vždycky ji vypipláme z malilinkého koťatka a pak když jde přes silnici k sousedům na myši, tak nám ji nějakej vašnivej řidic zajede, hajzli. Práci nemuzu žadnou sehnat. Na pracaku mě nechteli zaregistrovat, ale museli, po třeti navštěvě, se uvolili k úkonu.

Říká se, že na střední škole člověk prožije svá nejlepší léta. Čeká ho mnoho nových zážitků, noví přátelé a samozřejmě nové vědomosti a zkušenosti. Ale co když je to naopak? Co když nastoupíme do vysněné školy, první dojem bezvadný, ale postupem času si uvědomujeme, že jsme asi nezapadli. Co si budeme povídat, kolektiv lidí kolem nás ve třídě ignorovat nelze. Ve většině škol lidé na svůj kolektiv nadávají slovy, že nestojí za nic a polovina z nich kvůli lidem do školy vůbec chodit nechce. Důvod je prostý.

Čeští a slovenští studenti vysokých škol si připadají nepřipraveni k nástupu do zaměstnání. Alespoň to říkají výsledky průzkumu, který provedla studentská organizace AIESEC, organizátor setkání studentů se zástupci firemní sféry Career Days. Do studie bylo celkově zahrnuto 197 studentů českých vysokých škol a skládala se z několika jednoduchých otázek.

Tak jsem si toho svýho hukcuka trochu zmordovala a málem zbořila obchod.
Bylo nebylo půl dvanacté dopoledne, končila jsem směnu v krámu a šla si nakoupit. Lidi to jste v životě neviděli takovýho debila jako jsem já.

Život je bílá zahrada. Je otevřená vší síle bouřky, chaosu, zapomnění, nenávisti, ale také lásky…Vstupuješ do ní potichounku. Nejdřív jen pomalu otevíráš oční víčka, řasy se ti chvějí v ledovém větru, který zmrazuje tvou tvář. Začneš plakat, protože náhle zatoužíš najít ta tajemná vrátka, kterými jsi přišel. Ale ony nejsou. Zmizely tak rychle, jak se objevily. Pomalu si prohlížíš zahradu. Uvidíš tolik nádhery, která tryská z hloubek lidských duší. Srdce zpívá jako ten nejvznešenější pták tu nekonečnou lásku.

Dost her se nám dostává pod kůži ať už více nebo méně. Z prvu to je opravdu jen hra, později však celý život.
Prvním takovým fenoménem mě napadá nejpopulárnější MMORPG hra World of Warcraft, která jakožto jediná svého typu má stále příznivce po celém světě a je to zároveň nejhranější online hra. Jak je to možné když stále více lidí nadává, že WoW už není takové jako bylo, odpověď je jednoduchá nedokáží se zbavit závislosti.

Říká se, že historie je učitelkou života, já se tedy pokusím tuto myšlenku rozvinout.

Slaboch. Jsem slaboch. Teda, prý jsem slaboch. Možná si to o mně opravdu myslí. Dělám, že mi to nevadí, tvářím se tak nějak víceméně suverénně. Problém je, že nevím, jestli mi to ubližuje. Vždycky měl takový ty duchaplný řeči, ale teď mi to připadá neúnosný. Třeba: „Přestaň létat, jednou spadneš a rozbiješ si hubu. Potom si na mě vzpomeň“. Nebo: „Někdo ti musí přistřihnout křídla, já jsem to nedokázal.“ Šílím z toho, nic mě nedokáže tak vytočit. Nevím. Tyhle řeči jsou prostě klišé.

Bez mužů by byla nuda, bezpochyby. Po dvanácti letech manželství vím už své, a ačkoli jsem se domnívala, že právě po takové době budu už dostatečně zkušená, ozbrojená a hlavně empatická, tudíž budu přesně vědět, co v následující minutě ten můj laxní technik, matematik a fyzik v jednom balení udělá nebo v lepším případě zkazí, vždy mě dokáže zaručeně „překvapit“.