Život je bílá zahrada. Je otevřená vší síle bouřky, chaosu, zapomnění, nenávisti, ale také lásky…Vstupuješ do ní potichounku. Nejdřív jen pomalu otevíráš oční víčka, řasy se ti chvějí v ledovém větru, který zmrazuje tvou tvář. Začneš plakat, protože náhle zatoužíš najít ta tajemná vrátka, kterými jsi přišel. Ale ony nejsou. Zmizely tak rychle, jak se objevily. Pomalu si prohlížíš zahradu. Uvidíš tolik nádhery, která tryská z hloubek lidských duší. Srdce zpívá jako ten nejvznešenější pták tu nekonečnou lásku. Ale potkáš také bolest. Tak velkou, že nevěříš v zítřejší ráno. Ztrácíš v ní soumrak i svítání. Putuješ ve stínu velehor. Vzdoruješ prvním mrazům, které se pokoušejí zničit tvou duši. Tiše toužíš po tichém údolí, s trávou měkkou jako ten nejjemnější mech, po hře motýlů, po vůni pampelišek. Tvá cesta vede pohořím. Kameny drásají do krve zmožené ruce a vítr zpívá omamnou píseň, kdy na chvíli upadáš do zapomnění. Do těch míst nesmí vstoupit lidský tvor. Ty to však přesto uděláš. Jsi ztracen. V nejčernější noci, uprostřed té tajemné zahrady jsi jej potkal. Stál tam, aniž by se pohnul, a díval se na tebe. Z tvých očí viděl celou tvou duši. Dlouho mlčel. Ticho prolamovalo kvílení meluzíny. Pak se zlehka usmál. A všechny cesty před tebou byly náhle tak jasné! … Putuješ dál svou cestou. Nevyšlapanou. Obehnanou trním, které řeže, ale i květy, které tě vábí, po nichž toužíš a bez kterých nemůžeš jít dál. Pak jednoho dne, hodně unavený cestou, najdeš ta vrátka, kterými jsi přišel sem. A půjdeš ven ze zahrady. Netušíš, kam to bude. Prostě jen dál. Duše ví. Všechno je tak prosté. Jako poslední vydechnutí.
Žít. To je krásná věc.