Říká se, že na střední škole člověk prožije svá nejlepší léta. Čeká ho mnoho nových zážitků, noví přátelé a samozřejmě nové vědomosti a zkušenosti. Ale co když je to naopak? Co když nastoupíme do vysněné školy, první dojem bezvadný, ale postupem času si uvědomujeme, že jsme asi nezapadli. Co si budeme povídat, kolektiv lidí kolem nás ve třídě ignorovat nelze. Ve většině škol lidé na svůj kolektiv nadávají slovy, že nestojí za nic a polovina z nich kvůli lidem do školy vůbec chodit nechce. Důvod je prostý. Necítí se mezi svými vrstevníky dobře, přijdou si utlačovaní, leckdy i na druhé koleji. Problémy v kolektivu nastávají tehdy, vytvoří-li se ve třídě silná parta jedinců, kteří chtějí být vidět a chtějí třídu vést. K tomu bez pochyby patří i označení pár lidí ve skupině jako outsiderů a ‘‘zábava‘‘ může začít. Oni outsideři se vlastně ničím neliší. Jsou to normální lidé všichni ostatní, mohou mít spoustu přátel mimo školu, ale lidem ve třídě se nemusí líbit jejich styl oblékání, jejich zájmy či cokoliv, čím by se mohli lišit.

Ráda bych přidala vlastní zkušenost a podělila se o ni s vámi. Zažila jsem něco velmi podobného. Na střední školu jsem pochopitelně šla s nadšením, že začne nový život, že potkám super přátele a získám vzdělání. První měsíce jsme se teprve všichni oťukávali, nikdo nikoho neznal, snažili jsme se adaptovat. Vše se zdálo být na dobré cestě. Zlom velký nastal asi po lyžáku, kde jsem s dalšími 5 lidmi nebyla. Vytvořilo se asi 7 skupinek a ti mezi sebe další nebrali, bavili se jen sami se sebou. Tak jsem tedy seděla a pozorovala těch 7 skupinek, každou ve svém teritoriu. Našla jsem si jiné kamarády ve vedlejší třídě. Začali mě zvát k nim, ať přestoupím, ale nešlo to kvůli druhému jazyku. Musím podotknout, že tito přátelé mi byli oporou celé 4 roky a doteď jsme velcí kamarádi.
Řekli byste si, že se vše změní postupem času. Vždyť střední škola lidi změní, utvoří se náš charakter, ale nebylo tomu tak. Skutečnost, že lidí se dokáží chovat jako zvířata, jsem pocítila, světe div se, ve čtvrtém ročníku. Tam to teprve začalo a já si náhle připadala jako vetřelec. Důvodem se stala moje neúčast v drbání druhých. Naše třída se libovala doslova v tom urážet druhé za jejich zády, zkritizovat vše, co mají na sobě a hlavně vymýšlet si, aby snad byli zajímavý a upoutali druhé. Nikdo nikdy nikomu nic neřekl do očí. Tvářili se jako kamarádi, dokonce vám dávali opisovat úkoly, pomáhali vám při písemce, ale jakmile se za vámi zavřely dveře, už jste byli terč. Krutost s jakou mluvili, se doteď ničemu nevyrovná a já stále cítím v noci děs, kdykoliv si na střední vzpomenu. Pomlouvaly se i nejlepší kamarádky, které spolu seděli v lavici. Pokládali jste je za nerozlučnou dvojici a v momentu, kdy jedna chyběla, už začal ten otřesný kolotoč. Padaly urážlivé věci, hnusné pomluvy, proto jsem raději každou přestávku šla na chodbu za přáteli z vedlejší třídy popovídat si o normálních věcech, zeptat se, jak se jim daří a ne drbat druhé. Naštěstí měla jsem ve třídě jednu dobrou duši, která sice pomlouvala, ale měla mě natolik ráda, že mi pak vše, co se o mně říká, řekla. Ptala jsem se, proč mě nemají rádi, proč mě neberou? Odpovědi se mi nedostalo, zato spoustu věcí, které mají v oblibě pomluv. Byl to způsob mého oblékání, že nenosím stejný styl, jako většina třídy. Pak že píšu básničky v angličtině, že mám spoustu přátel mimo třídu a oni ne. Bylo toho dost a pro mě věci, za které bych se stydět nemusela.
Vrcholem bylo, když za mnou přišla holka z vedlejší třídy, kterou jsem neznala, že prý na semináři z biologie, si moji spolužáci sedli vedle sebe a začali mě prostě drbat. Nevěděla jsem proč, za co. Vždycky jsem se snažila být přátelská, milá. Nedělala jsem rozbroje a důvodu, proč to dělají jsem nerozuměla.
Přála jsem si utéct zpět na základku, kdyby to jen šlo. Na srazu základky k mému překvapení jsem se doslechla totéž. Bývalí spolužáci vzpomínali na zlaté časy, všichni si stěžovali na svůj nynější kolektiv a přáli si změnu.
Spadl mi kámen ze srdce, jakmile bylo po maturitě a já si připadala volná, avšak doteď mě budí k ránu sny, ve kterých jsem zpět na střední a zase je všechny slyším. Nevím, zda někdy zapomenu úplně. Nevím, zda se to se mnou neponese dál, ale věřím, že tato etapa je za mnou a opakovat se nebude.

Tento článek píši pro všechny, kteří právě prožívají něco podobného, jako jsem prožila já. Zdá se to bezvýchodné, ale nejste v tom sami.