Bez mužů by byla nuda, bezpochyby. Po dvanácti letech manželství vím už své, a ačkoli jsem se domnívala, že právě po takové době budu už dostatečně zkušená, ozbrojená a hlavně empatická, tudíž budu přesně vědět, co v následující minutě ten můj laxní technik, matematik a fyzik v jednom balení udělá nebo v lepším případě zkazí, vždy mě dokáže zaručeně „překvapit“. Nehody, nikoli náhody, má jednoduše v malíku, protože na většího exota, jak podotkla v den mé srdceryvné a pro mého otce nezapomenutelné svatby (dostal mimochodem infarkt) moje nejlepší kamarádka, prostě není. Dnes po x letech nenuceného manželského soužití, v kterém se každý zabýváme svými věcmi, zálibami a činnostmi - on programováním čehosi s čímsi v čemsi, tedy v té své zasmrádlé komůrce o jednom okénku do dvora, kde každodenně čůrají pejsci, pracující nejraději v jednom dlouholetém, nechutně smradlavém komunistickém pyžamu, které dostal od maminky. Dámy, zvykejme si, maminčini mazánci uctívají a věrně milují po celý svůj život strávený mimo domov jen jednu jedinou ženu a to nikoho jiného nežli svou maminku. Při pokusu rozstříhat tu kostkovanou příšernost na hadříky, přišla jsem do styku se skoro hysterickým záchvatem, cože si to já, jeho manželka, vůbec dovoluji. Já se činorodě věnuji malbě na hedvábí, čímž on značně opovrhuje a označuje moji dlouholetou a troufám si říci výdělečnou aktivitu za mrhání drahocenným časem. Před týdnem se mi dostalo doporučení přemýšlet více nad sebou a existencionálním bytím člověka na zemi. Milé dámy, někdy mám pocit, že už mi nezbývá ani kapka energie na další nádech a nabývám dojmu, že mě jeho prudká inteligence a nepochopitelný smysl pro humor s kapkou vtíravé ironie a bezduchosti (ach, jak jsou ti muži bez emocí!) rozloží na malé kousíčky. Ten den své největší životní blbosti si dodnes pamatuji velice živě. Drahý objednal zájezd do Egypta, země slunce, já tenkrát mladá naivka, byla unešená nad jeho nápaditostí a tajně jsem se smála kamarádkám, které jely k Mácháči.
Ony se však pro změnu smály poté mě, když Toníček, těžce pracující člověk, jak se nazývá, jednoduše zapomněl, že se někam letí, a tak letadlo prostě ulétlo. Takže jsem skončila taky u Mácháče na společné dece se svou sestrou a jednou z mých na můj vztah kriticky nahlížejících kamarádek. Od té doby si každý vyrážíme na vlastní akce. Jako zkušená žena ale vím, že pro jedno kvítí slunce nesvítí a není třeba si ničit drahocenné nervy a tlouct hlavou do zdi nad exempláři, kterým už dávno není pomoci. Nedávno jsem byla na svatbě své milované sestřenice, kde jsem měla možnost zjistit, ke své ohromné radosti, že jsem ten úlet s Toníčkem ještě docela vychytala.