Slaboch. Jsem slaboch. Teda, prý jsem slaboch. Možná si to o mně opravdu myslí. Dělám, že mi to nevadí, tvářím se tak nějak víceméně suverénně. Problém je, že nevím, jestli mi to ubližuje. Vždycky měl takový ty duchaplný řeči, ale teď mi to připadá neúnosný. Třeba: „Přestaň létat, jednou spadneš a rozbiješ si hubu. Potom si na mě vzpomeň“. Nebo: „Někdo ti musí přistřihnout křídla, já jsem to nedokázal.“ Šílím z toho, nic mě nedokáže tak vytočit. Nevím. Tyhle řeči jsou prostě klišé. Jedna kamarádka mi třeba nedávno řekla: „Je to jediné místo, kde se můžu cítit být sama sebou.“ Bože!
Nikdy nezapomenu na naše první setkání v jedný z těch malých tak trochu bohémských kaváren. Hned bylo jasné, že není můj typ, vlastně ani není nějak hezkej. Nevím jak, ale i přesto mě upoutal. Seděl naproti mně, povídal a když se usmál... Padla mi celá krabička cigaret. Vždycky, když jsem nervózní, tak prostě kouřím jednu za druhou. Když kouřil on, bylo to snad to nejzajímavější. Jakmile byl za půlkou, vždy ji chytil mezi palec a ukazováček, jemně bafal a vyfukoval kouř levým koutkem. Fascinuje mě to dodnes.
První polibek byl ještě ten večer. Potom odešel a nechal mě stát uprostřed ulice v naprostým transu. Nejde to popsat slovy. Pak mi ještě napsal sms, tu už si přesně nepamatuju, ale vím, že mě tehdy potěšila jako ještě nic předtím. Je to zvláštní, jak se člověk dokáže tak z ničeho nic poblouznit, že?
Sex. Na ten první si vzpomínám naprosto přesně. Vím, že byla zima a trošku poprchalo. Stalo se to v autě po jedné láhvi vína. Dokonce jasně vidím, že auto stálo před jakousi základní školou, ale na tom až tak nezáleží. Bylo to něco tak jinýho a zároveň přirozenýho.. Použijeme-li nějaké to klišé: bylo to jako návrat do domova, který jste nikdy neměli. Zní to strašně, já vím.
Trvalo to asi tak tři měsíce, než mě v hlavě vznikl můj obyklej bordel. Takový to nenápadný popichování, ty rýpavý otázky, jestli je to opravdu to, co chci. Dost těžký otázky pro někoho, kdo to fakt neví. Najednou máte v hlavě totální chaos. Chvíli jste naprosto šťastní a za minutu nešťastní. Nevím, jestli se s tím dá něco dělat, ale podle mých zkušeností se tomu dřív nebo později poddáte. No a to se mi nečekaně stalo. Konec byl dost těžkej, asi hlavně pro mě. On byl samozřejmě naštvanej, ale vím jistě, že to tušil. No, sám mi řekl, že se toho bál už od prvního dne.
Jo a nejhorší na tom je to, že byl asi první, koho jsem opravdu milovala. Já vím, zase klišé...
Jitka Svobodová