Někdy to tak přijde, ani nezaklepe,
nutí Tě dělat věci, co nejsou normální na tomhle světě,
věci co kazí charakter Tvého žití, je jí jedno jak se cítíš,
jde jí jen o to sníst z čeho se sytíš sama.

Pak připadáš si jako v tunelu, voláš, ne Ty křičíš,
stojíš tam v té zimě, máš spoustu přátel, jenže oni Tě neslyší.
I když jsi najednou nahá, zcela odhalená, přijdeš jim stále stejná,
stejně rozložená.

Přiznáváš se k činům, ke kterým Tě donutila, chceš smazat špatnost,
kterou Tě pokořila v zrcadle, kde koukalas na sebe s tajnými ideály.
A je to všechno jedno! Nic s tím neuděláš, zase si Tě najde,
dostane co chtěla, když jen na malý okamžik nebudeš úplně bdělá…Zaútočí!

Zas budeš si připadat tak ponížená, zklamaná, budeš plakat,
budeš chtít spát už navěky, aby ten směšný kolotoč se zastavil,
aby se Ti už nikdo nesmál,
aby ses nestyděla sama před sebou.

Abys radost rozdávala a bolest nešířila všude kolem sebe,
aby ses nemusela ptát, jestli to co děláš je dobře nebo špatně,
abys už nemusela pochybovat o své kráse, o tom jestli si krásná, jestli jsi milována,
o tom, co má jiná, co Ty nemáš..

Je toho tolik a Ty už prostě nechceš přemýšlet, protože to bolí…
Nechceš se už trápit a nechceš se ani pokládat za osobu psychicky labilní, za hysterku,
Chceš už jít spát?
Já chci jít spát a někdy se už ani neprobudit..

A víš co je zvláštní?
Najednou to přejde,
Deprese odejde, zničehonic…
Zas cítíš se tak silná, nevíš co se dělo…

Nerozumíš tomu, proč chtělas skončit,
když ještě nepřišel čas,
který v tu správnou dobu ukončí to sám
a stane se co má se stát.

A takhle už to bývá na tom širém světě,
nemůžem být jen šťastní, protože neštěstí občas štěstí levou zadní smete.
Tak nemrač se ve chvíli, kdy se štěstí loučí,
ono zas najde cestu zpátky, znovu se s Tebou sloučí*
Merkury