Přijde po další chvíli s otázkou, jestli mi nevadí jet autobusem, že jsou levnější. Jedno mi to není, protože Tuk tuk je věc, kterou v Plzni nemáme, a mě celkem baví, ale pokorně odpovím, že je to na něm. Táhne mě za ruku kamsi, kde se to zdá z hlediska koncentrace autobusů vypadat jako CAN a ptá se na cenu. Teď se ptá na cenu?! Myslela jsem, že už ji dávno zjistil! Ještě, že už trochu rozumím panjábsky, už mu totiž nevěřím ani slovo. Kdo ví, co zase dělal, když jsem tam stála v té své chvíli samoty. Naprosto nevinně prohlásí, že vlastně pojedeme Tuk tukem. Vyvalím oči a nepřipadá mi to vůbec vtipné. K tomuhle nádraží jsme šli třeba pět minut právě proto, že to byla údajně lepší volba, a teď se budeme vracet tam, odkud jsme už dávno mohli být pryč a frčet si to v tom srandovním vozítku. Skrývám svoje rozhořčení a nechám ho informovat mě o všech těch skutečnostech, které tak rychle přispěly k tomu, že zase změnil svůj názor. To už ale uskakujeme z cesty, protože se naproti nám řítí autobus troubící jako kdyby dneska měl poslední zvonění, a v návalu prachu na chvíli přestávám vidět i slyšet. Pak mě naloží do toho vozítka i se svou bagáží a jde zas někam. Po chvíli si ke mně přisedne ještě nějaký další cestující, což považuju za dost vtipné, protože sem se pohodlně vejdou dva lidi, a když k tomu přidáte zavazadlo rozměrů Gurova batohu (zase si s sebou vzal půlku pokoje nebo fakt nevím co, ale je dost nacpanej), stane se z toho cesta mírně upocená a nijak extra příjemná, ale budiž. Tenhle mužskej je ale někdo úplně cizí, který na mě při nastupování vycení všechny svoje žluto černé zuby a já pochopím, že mi dává to nejkrásnější, co má, čili úsměv, a tak mu také jeden věnuju. Pak tam sedíme jeden vedle druhého, minimálně dalších pět minut, nic neříkající, jestli se mnou chce mluvit, to ani nevím, protože se na něj rozhodně nehodlám znovu dívat. Představte si tu situaci. Řidič nikde, Guru zase všude možně, ale hlavně ne tam, kde má být, já a on. Dobrý, ne? Nejvtipnější tady na tom všem je to, že člověk nemůže nic dělat. Mám vzít telefon a někomu zavolat? Mám se vyklonit z okna a zařvat Guru!!!! nebo mám toho muže vedle mě poprosit, ať dojde pro řidiče, že už bych ráda odcestovala? Ne, ne a ne. Ani jedna možnost nemá smysl, Guru tam, kde je, stejně bude tak dlouho, než všem kolem poví kus svého životního příběhu a udělá si přítele z každého drobného prodavače zmrzliny a těch nápojů z limetek a dvaceti kostek cukru v jedné sklence, a tenhle chlápek by mi anglicky rozuměl asi tak hodně jako já jemu panjábsky, možná ještě trochu míň, ale to je fakt jen odhad, který nehodlám testovat. V tomhle mém rozjímání naskočí najednou do auta jak řidič, tak Guru, a Tuk tuk se nečekaně bez čekání rozjede. Chvíli přemýšlím, co se komu stalo, že jsme tam nestáli dalších deset minut, ale pak si konečně začneme povídat. Podívám se mu na hodinky a zjistím, že už jsou dvě. Máme ještě hodinu a půl, což je vlastně strašně dobrý, protože to není úplně malá rezerva. Stejně ve mně ale žije pár drobných pochyb, jestli to nakonec bude dostatečný.